BOJUJI ZA ZÁCHRANU SLONŮ A DIVOKÉ PŘÍRODY, ŘÍKÁ ARTHUR F. SNIEGON

Jak se zrodila myšlenka, že pojede do Afriky zachraňovat slony? Kolik slonů je aktuálně v Africe a kolik z nich je ročně uloveno? Jaké to je pohybovat se mezi pytláky a překupníky? Jak probíhá utajované vyšetřování? A čím ho Afrika učarovala?

Arthur F. Sniegon pochází z Třince, kde také vystudoval místní gymnázium. Po maturitě vyrazil s kamarády na ukrajinský Krym, poté odcestoval na rok do západní Kanady, kde se učil jazyk, vydělával a také dobrovolničil, a nakonec se vydal na jeho vysněnou tříměsíční výpravu za medvědy na ruskou Kamčatku, kde kromě divokých zvířat viděl také 19 činných sopek. Po návratu začal studovat obor Ekologická a evoluční biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Během studia však nadále hodně cestoval, navštívil například Střední Asii, Írán, Turecko, ale především podnikl několik cest do Střední Afriky, kde pronikl do hloubky problematiky týkající se pytláctví slonů i dalších zvířat. Rozhodl se bojovat za život slonů v divočině, a proto společně se svými přáteli založil mezinárodní projekt na ochranu zvířat Save-Elephants. Pokud mu zrovna zbývá nějaký volný čas, tak si rád rozšiřuje svou sbírku africké hudby, snaží se vzdělávat v různých jazycích či poznávat různorodé tradice a kultury. Také ho zajímá poezie, fotografie, kamera, tanec, kreslení a mnoho dalšího.

Jak se u tebe zrodila myšlenka, že pojedeš do Afriky zachraňovat slony? A jaké kroky jsi musel podniknout, aby ses do Afriky k zachraňování slonů vůbec dostal?

Cesta to byla spletitá, ale krásná. Nemám však recept, jak v tomto ohledu úspěšně prorazit za hranicemi a dosáhnout svých cílů nebo spíše jít ve směru, kam se chcete ubírat. U mne vzniklo rozhodnutí být činný ve věci ochrany slonů poté, co jsem při své cestě v Kongu a Kamerunu v letech 2011 a 2012 slyšel hrozná svědectví o tom, kolik slonů umírá téměř bez povšimnutí světa v národních parcích Odzala-Kokoua a Bouba-Njida - v obou případech to byly stovky mrtvých zvířat ročně. A tehdy jsem si řekl, že není nutné čekat na dokončení studia a že se do Afriky musím co nejdříve opět vrátit s cílem nějak pomoci. Velmi rychle jsem s přáteli zformoval organizaci Save-Elephants, naplánoval svou roční cyklo-kajakářskou expedici za slony a za pytláky a zprvu i díky velké podpoře od své rodiny zmizel "na rok" v Africe. Vznikl z toho mimo jiné dokument Zde jsou sloni a ten rok se mi protáhnul na 7 let. Neměnil bych.

Čím ti Afrika učarovala? Vzpomínáš si na své pocity, když ses ocitl uprostřed divočiny úplně poprvé, daleko od západní civilizace?

Nejdříve jsem z divoké přírody poznal části deštného lesa a loanžského pobřeží Atlantiku v Gabonu. Bylo neuvěřitelné chodit a jezdit na kole po nekonečně bílé pláži, kde není nic než otisky stop mořských želv a pralesních slonů. První setkání s těmito slony se událo hned v roce 2010 v NP Lopé v Gabonu a rezervaci Dzanga Sangha ve Středoafrické republice. Sloni musí každého vnímavého člověka okouzlit. V přírodě z nich vyzařuje sebevědomí, ale přitom ostražitost, síla, zvědavost, inteligence a mají bohatý společenský život. V jejich přítomnosti se člověk cítí, že je vše v pořádku. Přitom ovšem není. Denně umírají desítky slonů pod palbou pytláků a na celém kontinentu jich od obou druhů (savanových i pralesních) zbývá jen kolem 400 000, tedy násobně méně, než kdykoliv dříve v historii.

Jak na tebe zprvu nahlíželi místní obyvatelé? Bylo pro tebe těžké získat jejich důvěru, spřátelit se s nimi? Jak je to s komunikací? Domluvíš se nyní nějakým africkým jazykem?

Místní jsou podobně vřelí jako "místní" kdekoliv jinde ve světě. Střední Afrika, nenavyklá příliš přítomnosti bílých cestovatelů, je v příjímání cizinců do velké míry autentická. Místní lidé jsou skutečně zvědaví, co tam člověk dělá a dáno jinou kulturou má někdy našinec zatraceně málo soukromí. Neustálé pohledy, dotazy, údiv... Jednotlivě jsou to ale povětšinou milé pohledy a otázky, jen v tom množství potřebuje člověk časem oddych. Ten mi nabízí les nebo savana, když jsem sám. Spřátelit se s lidmi v Africe většinou není problém, věci se tam dějí zkrátka rychleji než u nás. Sympatie, emoce. Jsem člověk otevřený a snad je to ze mne cítit, proto mám zatím takovou zkušenost, že oboustranná důvěra většinou nastane poměrně rychle. Také mám na lidi za tu dobu cestování už trochu čuch a o důležitých věcech rozhodně nejednám s každým. A často zejména ne s takovým, který je znatelně pod vlivem kořalky, s čímž se místy člověk na vsi bohužel setkává často, a to především u mužů. Kromě koloniální oficiální francouzštiny jsem schopen základní komunikace v řeči lingala v Kongu a něco poskládám i v čadské arabštině a foulfoulde v severním Kamerunu.

Co ti na životě v Africe přišlo zpočátku nejnáročnější?

Byly to spíše maličkosti. Jsem schopen se v novém prostředí poměrně dobře adaptovat. Zprvu mi docela chyběl sýr. Jinak nic. A to, co mi chybí neustále, je přítomnost nějakého spolehlivého systému, na který se člověk může spolehnout - ať už jde o složitý nákup jízdenky na autobus a včasný odjezd (natož příjezd do destinace!), o nefunkční systém všudypřítomných policejních a jiných kontrol, o nejistotu, jestli z bankomatu vypadnou peníze, a dalších tisíc věcí, které by u nás byly automatické, ale tam je potřeba neustále improvizovat, mít plány B - Z a být ve střehu, neboť nic nebude tak, jak by být mělo.

Jak vypadá tvůj běžný den v Africe?

Inu, odpověď výše asi naznačí, že nic jako "běžný den" v Africe obvykle není. Také záleží na tom, jaké aktivitě se zrovna věnuji a kde se geograficky nacházím. V zásadě se může vyskytnout třeba čtyři či pět hlavních scénářů, které se ovšem mohou kombinovat. Při průzkumu nějaké oblasti pěšky, na kole či na kajaku jsem od rána do večera v terénu a pohybuji se vesnicemi, přírodou nebo i divočinou. Přespávám ve stanu, vařím si na ohni a sám nebo s kolegy dokumentuji okolní krajinu, zvířata, hledáme stopy po přítomnosti lidí (pytláků, zlatokopů, uhlířů a dalších...), instalujeme nebo naopak snímáme dříve rozmístěné fotopasti. Takové dny mám hodně rád, nikdy nevíte, co průzkum přinese. Další typ činnosti může být koordinace výcviku a nasazení detekčních psů na checkpointu v národním parku. Tady pracuji s hrstkou místních psovodů a také ozbrojených strážců a kontrolujeme vozidla a zavazadla. Se psy během dne pravidelně trénujeme, hrajeme si, venčíme - a periodicky prozkoumáváme projíždějící. Velmi často se to neobejde bez kraválu a vzedmutých emocí, a to i v případě, že psi nic nevyčmuchají a dotyční lidé tedy nemají problém. Už jen naše přítomnost je často trnem v oku. Během takových dnů se téměř vždy něco najde a často i zabaví - ať už různé druhy bushmeatu - tedy zvěřiny, někdy v živém stavu - krokodýli, želvy, opice, papoušci žako, či munice na jejich lov, někdy luskouní šupiny, výjimečně i slonovina. Takový den je spojen s jednáním s pachateli a státní správou, administrativou, motivováním týmu, starostí o bezpečí lidí, psů i zabavených živých zvířat. Jiné dny, kdy se věnuji vyšetřování, jsem celý čas ponořen v roli někoho jiného, například fingovaného zájemce o slonovinu, a ve městech či na vesnicích jednám s překupníky. U piva, na hotelovém pokoji, u nich doma. Někdy o půlnoci na kadibudce. Jindy v naleštěné kanceláři předsedy soudu. Při obrovské míře korupce v systému je složité se orientovat, komu lze věřit a komu ne. Jiné dny při transitu či pobytu ve městech mám hodně agendy na počítači, e-mailovou komunikaci s partnery, dobrovolníky, psaní reportů, editace videí, běhání po úřadech, shánění vybavení do terénu, i tak banální věci jako se pořádně osprchovat nebo se nechat ostříhat a dát si v restauraci nějakou dobrou rybu. A koupit jízdenku na cestu zpět někam do "háje".

Co netradičního jsi v Africe ochutnal k jídlu?

Předem chci poznamenat, že jsem tam v posledních 10 letech strávil asi 7 let čistého času a moje ochutnávky exotického masa nebyly nikdy míněny jako zvědavost nebo pokus o senzaci - a také jsem, až na pár výjimek, za svou porci nikdy neplatil. Obyčejně jsem následující ochutnal ve společnosti pygmejských lovecko-sběračských komunit přímo u nich ve vsi nebo jsem se k ochutnávce masa dostal při vyšetřování černého obchodu. Z těch nejpitoresknějších to byl všemožný druh bushmeatu, tedy masa z lesa, proti jehož komercializaci jinak hodně bojuji. Měl jsem na talíři žáby, hady, varana, krokodýla, zoborožce, kaloně, luskouna, dikobraza, krysu, řekomyš, kočku zlatou, cibetku, prasata, všemožné antilopy, damana a v přítomnosti překupníka se slonovinou dokonce i maso slona pralesního v Kamerunu. Nikdy jsem ovšem nejedl žádnou opici, natož lidoopa. To byla vždy moje zásada. I to je totiž stále v rovníkové Africe bohužel běžné. Co jím ale pravidelně a rád, když mám tu možnost, je všemožný hmyz - na trhu se dají najít čerstvá či již upravená sarančata, termiti, jepice, housenky motýlů a také velké larvy nosatců či nosorožíků. Při tom se oblizuji až za ušima a mohu mít i čisté svědomí, že jím zdravě a vysoce ekologicky. Z bizarních věcí, které mají skutečný či domnělý pozitivní účinek na lidské zdraví, jsem ochutnal výluh z čerstvého sloního trusu v Čadu nebo prášek z drcených bezoárů (žaludečních kamenů) malých dikobrazů osináků afrických v Kongu.

Měl jsi někdy strach o své zdraví? Prodělal jsi nějaké nemoci?

Zdraví mám bohudík pevné a žaludek hyení, jak s oblibou tvrdím, protože bez problémů stráví všechno. Jiným lidem tak nepříjemné průjmy a další cestovatelské potíže se mi tedy vyhýbají. Proti celé řadě hrozících nemocí jsem očkovaný, a to doporučuji každému, kdo chce v exotice trávit čas. Kromě povinné žluté zimnice mám ještě žloutenky, meningitis, vzteklinu, choleru, typhus a samozřejmě také tetanus. Co se mi ovšem nevyhnulo, je malárie. Tu jsem prodělal dohromady devětkrát, poprvé v roce 2011 a naposledy na podzim 2019. Poprvé, netucha, co mi je, a po šesté, když jsem byl sám na kajaku v pralese, byl průběh nemoci docela silný, ale ve všech ostatních případech mi stačila klasická třídenní tabletková kúra, případně dvakrát i injekce ve špitále. Na zdravého člověka, který se začne léčit, si malárie nepřijde. Jen mne mrzí, že od té doby již nemohu darovat krev. Tento krevní parazit ale není jediným cizopasníkem, který se na mne svezl. Opakovaně jsem si z chodidel preparoval zavrtané písečné blechy a moje střevní mikroflora/mikrofauna připomínala někdy malé safari. Měl jsem, dlužno podotknout že málo patogenní a v mém případě i téměř asymptomatické, červy měchovce a háďata, a dále bičenku chilomastix, nějaké améby a také lamblie giardie. Tomu se při životě mimo naši civilizaci člověk nevyhne a kdo ví - dáno dlouhou historií koexistence lidí a parazitů - mají snad i tito tvorové v našich útrobách nějaký význam. Každopádně jednou za nějaký ten rok spolknu jed a kamarádi jdou ven...

S jakými zvířaty krom slonů se v Africe běžně setkáváš? Dostáváš se s některými z nich do bezprostředního kontaktu, kdy si je můžeš například pohladit?

Hladit si zvířata není smyslem mé práce, ale tu a tam jsem se dostal k přechodné péči o malého šimpanze nebo o slůně a jednou jsem v Kamerunu pohladil v řece divoce žijícího hrocha, to byl však původem sirotek uvyklý na lidského průvodce od mládí, a tedy i v dospělosti habituovaný na lidi. Ani se slony se nesetkávám úplně běžně. Mnohdy se má činnost týká problémů s pytláctvím a překupnictvím, často také pomáháme místním komunitám a vidět slona je spíše za odměnu. Při svém životě v Kongu jsem se ale často, náhodně i cíleně, setkával zejména s různými primáty: ať už s nočními poloopicemi kombami a poto, s denními kočkodany a guerézami a někdy i s nížinnými gorilami a šimpanzi. Vídám také různé druhy antilopek chocholatek, buvoly, malé šelmy a plejády ptactva. Mám hrozně rád zoborožce, turaky a papoušky šedé žako. Hladit zvířata v přírodě člověk samozřejmě nemůže, ale při kontrolách s detekčními psy jsme často zabavovali svázané krokodýly, želvy, varany, a dokonce i luskouny, které bylo potřeba co nejdříve vypustit zpět do volné přírody. Takové momenty jsou také za odměnu. Jedno netradiční blízké setkání bych ale přece měl - při jedné půlnoční pochůzce v konžském pralese mi do světla baterky vešel krásný levhart, přišel až na vzdálenost asi 5 metrů, sednul si, poté si lehnul si a nakonec usnul. Snad o mně nevěděl a celá ta magická chvíle trvala přes půl hodiny a já ji od začátku až do konce natočil na video. Byl to čarokrásný moment.

Čím tě sloni fascinují? Jakou mají povahu? Máš z jejich velikosti respekt?

Sloni si zaslouží náš respekt, a to nejen kvůli jejich velikosti. Jako ke každému dílu přírody bychom se k nim měli chovat s úctou a rozumně. Povaha slonů je ve své přirozenosti mírná, družná, zvídavá, hravá a činorodá. V dnešním světě má ale velké procento slonů přímou či nepřímou smrtelnou zkušenost s lidmi, což ovlivňuje nejen jejich chování vůči lidem (jsou buďto bojácní či naopak agresivní), ale i jejich normální rytmus a aktivitu v čase a v prostoru. Není už téměř sloní populace, která by se chovala zcela přirozeně, a to je smutné. Na slonech považuji za obdivuhodnou jejich pospolitost, rodinné vazby, paměť a schopnost řešit problémy.

Jak nahlížíš na chov slonů v zajetí, např. zoologické zahrady, cirkusy apod.?

To jsou, alespoň u nás, dvě různé věci. Sloni se samozřejmě kvůli své velikosti, mobilitě, socialitě a inteligenci nejlépe cítí na svobodě v přírodě. Naprosto nepřirozený cirkus pouze pro zábavu lidem (či turistické atrakce v Asii s ježděním na slonech) je zcela nepřípustný. Moderní zoologické zahrady mají naproti tomu také funkce osvětové a ochranářské a chov slonů, přestože je velmi složitý a nákladný, má tedy smysl. Horuji samozřejmě za neustálé zlepšování podmínek pro slony v ZOO, ale tam jejich chov v zajetí chápu. Mohlo by se totiž při nejčernějším scénáři stát, že přežijí už jen tam.

Kolik slonů je aktuálně v Africe a kolik z nich pytláci ročně uloví?

Čísla nemohou být v rámci celého kontinentu úplně přesná, ale sečteno a podtrženo je to 400 000 pro oba druhy dohromady, přičemž slonů savanových je více - asi 300 000 až 350 000. Zbytek tvoří vzácnější sloni pralesní sídlící v Konžské pánvi a pralesích Západní Afriky. Ročně přitom kontinent přicházel až o desítky tisíc slonů, třeba o 100 jedinců každý den. Nejhorší byly roky 2011-2013. To tempo se od té doby o něco zpomalilo, ale nadále je neudržitelně vysoké. Podle dlouhodobých expertních výzkumů ubylo mezi lety 2007 až 2014 napříč celou Afrikou 30 % slonů savanových a u slonů pralesních byl pokles mezi roky 2002-2011 dokonce 62 %. Poptávka po slonovině je dnes naprosto dominantní v zemích Východní a Jihovýchodní Asie - jedná se o Čínu, s centrem v Hong Kongu, Japonsko, ale se vzrůstajícím podílem také o Vietnam. V těchto státech a dalších transitních zemích (Singapur, Malajsie) byly odhalovány ilegální zásilky mnoha tun. Čína na svém území obchod se slonovinou před 3 lety zcela zakázala a v 2021 se má přidat i Hong Kong, což už nyní způsobilo propad cen za slonovinu i v Africe. Nadále je ale příliš vysoká k tomu, aby lidi k pytláctví a zejména pašeráctví motivovala.

Kolik lidí se ti už podařilo dostat do vězení díky utajovanému vyšetřování a speciálně cvičeným psům?

Vyšetřování ilegálních sítí překupníků vedlo k několika operacím, při nichž bylo v Kamerunu a v Kongu zatčen asi tucet pašeráků a organizátorů pytláctví. Největší zabavení představovalo 126 kg slonoviny (bylo to 32 mrtvých slonů pralesních), která byla v rámci akce organizace PALF (EAGLE Network) zajištěna díky vyšetřování, na kterém jsem s těmito kolegy měsíce pracoval. Další desítky lidí nebyly sice zatčeny, ale jejich identitu, kontakty, modus operandi a další detaily jsem předal kolegům z EAGLE, WWF, WCS či African Parks pro další pátrání. Psi, které jsem do Konga částečně přivezl a následně koordinoval, stáli u stovek zabavení, snad i přes tisíc, a několik nižších desítek lidí předvedených před prokurátora či soud. Většina těchto případů však neskončila trestem odnětí svobody. Aktivní jsme ovšem byli i na české straně - tam jedno vyšetřování, které jsem před lety inicioval, dotáhli kolegové ze státní správy až k zátahu se zabavením rovněž 126 kg slonoviny - u nás v republice!

Když jsme u zatčení, podařilo se něco na tomto poli i v poslední době?

Ano! Přes určitá zpomalení a komplikace kvůli covidu v roce 2020 jsme dlouhodobě mapovali síť překupníků, pytláků a kompliců v pobřežním regionu Konga, kde se sloni pralesní brutálně loví a odkud se slonovina pašuje dále do světa. Nakonec jsem se vydal na sklonku ledna 2021 na týden do terénu s jediným cílem - zahájit operaci "Unicorn" (Jednorožec), tedy zátahy na několik ústředních postav skupiny, proti které jsem dosud shromažďoval důkazy. Ve spolupráci s místní Gendarmerií (Četnictvem) a agenty ministerstva životního prostředí se skutečně první zatčení vydařila. Dva překupníci byli zatčeni agenty v civilu přímo na mém hotelovém pokoji s 27 kg slonoviny a v následujících 6 dnech nám v síti uvízlo celkem šest osob a 101,3 kg zabavených ilegálně upytlačených klů, 16 nábojů do samopalu a jejich auto. Mezi šesti zatčenými je i seržant konžské armády, poddůstojník četnictva (Gendarmerie) a bývalý strážce parku. První akci mám navíc kompletně zaznamenanou na videu z několika kamer. Případ dále sledují právníci organizace PALF (EAGLE Network), kteří se budou snažit o co nejpřísnější tresty a eliminace možného nebezpečí korupce.

Jaké to je pohybovat se mezi pytláky a překupníky, kteří nemají se zvířaty žádný soucit? Je těžké se mezi ně dostat? Dostal ses někdy do situace, kdy ses bál o svůj život?

Jsou to většinou lidé jako všichni jiní. Vyložených parchantů jsem potkal jen několik. Většina z nich je někde na stupnici "blbý soused, kterého byste nejradši poslali do háje" a nikoliv "hrdlořez, kterému je lepší se vyhnout". Prvotní kontakt obvykle tak složitý není. Tito lidé z povahy věci a své kupecké nátury sami hledají odbytiště svých ilegálních produktů a nové obchodní příležitosti. Složitější než samotný první kontakt nebo i ukázka jejich nabídky je pak dosažení toho, aby měli v daný moment na daném místě dostatek toho, co bude po jejich zatčení u soudu vnímáno jako dostatečné prokázání jejich viny. Tady už je to někdy hra na kočku a myš a komunikace a plánování jsou náročné. O svůj život jsem se ještě nebál. Vždy jsem dodržoval bezpečnostní normy a asi měl také štěstí.

Co považuješ za svůj největší dosavadní úspěch?

Je těžké měřit úspěchy, když slonů je pořád méně a méně a ostatní divoká příroda jsou na tom podobně. Některé kroky ale dávají člověku naději v tom, že postupně i bez mého zásahu nadále bobtnají, přitahují další lidi a vyvíjejí se dál. Mluvím zejména o dvou smečkách detekčních psů v Kongu, z nichž obě již nezávisle pracují. Nadějné jsou i výsledky a pokračování Expedice Neuron, podpořené českým nadačním fondem, kde jsou zapojeni další čeští biologové a také filmaři. Někteří z nich jsou původně dobrovolníci u nás v Save-Elephants. Prvotně monitorovací expedice zaměřená na využití fotopastí pro poznání stavu fauny zejména mimo chráněná území v Kongu se dále vyvíjí ve slibnou spolupráci mezi českou stranou a konžským zastoupením organizace WWF. Na české straně vnímám jako úspěch také dokončení fotokampaně Zlonovina (Evilvory) s CCBC (Česká koalice pro ochranu biodiverzity) proti obchodu se slonovinou, kterou máme přeloženou do několika asijských jazyků a kterou nám mohou všichni lidé pomoci šířit přes své kontakty do světa. Když se zastavím u jednotlivostí, které mají počátek a konec, pak mám dobrý pocit z každého jednotlivého zatčení, které vyřadilo ze systému alespoň dočasně překupníka či pytláka. Po stránce osvětové a dokumentaristické mám radost z toho, že jsem nakonec po letech dokončil svůj film Zde jsou sloni, na který se mohou diváci zdarma podívat.

Kde si umíš s větší pravděpodobností představit svůj budoucí život, v České republice nebo v Africe?

Fantazii mám bezbřehou a představit si dovedu ledacos, ale v tuto chvíli vše směřuje k tomu, že po 10 letech převážně v Africe budu mít do budoucna rodinný život se základnou tady v Česku a část roku budu nadále působit v Africe a možná i jinde, kde to ochrana přírody potřebuje. Důležité jsou pro mne při rozhodování o místě působení jen dvě věci: prospěšnost pro přírodu a láska. (Zdraví zatím řešit nemusím).

Kolik času trávíš během roku v Česku a kolik v Africe? Jak většinou využíváš svůj čas, pokud jsi zrovna v Česku?

V letech 2013-2019 jsem byl ve střední Africe, zejména v Kongu, Kamerunu a Čadu průměrně asi 10-11 měsíců v roce. Jeden či dva návraty domů za rodinou byly třeba na Vánoce. Tyto skoky byly povětšinou hektické - nutnost oběhnout svou milovanou rodinu a četné přátele se musela skloubit se setkáváním s veřejností na přednáškách, návštěvami médií, sháněním vybavení do terénu a lanaření dobrovolníků. Pramálo času zbývalo už na nějaký ten výlet po vlastech českých či dokonce odpočinek. Dovolená to rozhodně nebyla. Domů mne toho na déle moc netáhlo - byl jsem šťastně zamilován přímo v Kamerunu. Před dvěma lety se ale můj život proměnil a nová láska mne teď váže na více času v republice s tím, že moje pokračující mise do Afriky budou sice kratší, zato však plánovitější, údernější a věřím i efektivnější. Rok 2020 byl prvním z těchto let, pravda kvůli moru poněkud nevydařený, ale dvě podzimní/zimní cesty zpět na rovník splnily očekávání. V Česku jsem se v rámci aktivit spolku Třesina připojil k terénní ochraně přírody zaměřené na management cenných (leso)stepních lokalit se zřetelem na ohrožené motýly. Za slony a divokou přírodu tedy bojuji dále - českou přírodu nevyjímaje. Pomáhat se dá všude a připojit se může téměř každý z nás!