BYLO NEBYLO, NA JEDNOM KARVINSKÉM GYMNÁZIU...

Je poslední zvonění a my se jako třída společně fotíme před rudě červenou nástěnkou, na kterou někdo napsal křídou Vstříc SSSR. A i když to vidím živě, od této chvíle uplynulo už neuvěřitelných patnáct let. Najednou už nejsme náctiletými studenty, ale pracujícími třicátníky, kteří už většinou mají vlastní rodiny. Od naší maturity neboli zkoušky dospělosti, jak se často říká, uběhlo už mnoho let, ale i tak se mi často vybavuje, co všechno jsme na gymplu zažili. Pojďme společně zavzpomínat...

Ze života studenta

Kdo by si nepamatoval na dny, kdy jsme šli ráno do školy a věděli jsme, že se píše písemka z matiky, fyziky a biologie, v angličtině slovíčka, do toho se bude zkoušet v češtině a v zeměpise nás může učitel vyvolat na mapu... Z toho by jeden někdy nejraději onemocněl a zůstal doma. Poněvadž byl ale takový den každý druhý, tak tam člověk prostě musel, aby neměl příliš vysokou absenci. Vybavuji si, jak jsme se někdy učili do ranních hodin a na druhý den jsme třeba začínali v sedm ráno tělocvikem... Prostě, když nemůžeš, tak přidej. O to víc jsme si pak užili dny, kdy jsme se nemuseli učit a šli jsme třeba do divadla nebo jsme vyrazili na nějakou exkurzi. Ne vždy to bylo jednoduché, ale i tak jsme si ty čtyři roky užili. Všechny ty nezapomenutelné akce a hromadu srandy nám už z hlavy nikdo nevymaže.

A že těch vzpomínek máme...

Co nás gympl naučil?

Pro každého vyučujícího byl jeho předmět samozřejmě tím nejdůležitějším, a proto jsme měli často co dělat, abychom to kvantum informací nějak pobrali. A tak jsme se vzdělávali v předmětech přírodovědných i humanitních, byli jsme vedeni k lásce k umění i ke sportu, čerpali jsme zkušenosti v laboratořích, na exkurzích i v přírodě. Někteří učitelé nám často opakovali, ať si uvědomíme, že studujeme na elitním gymnáziu a máme se podle toho chovat, jiní ho zase nazývali ústavem, tak nevím. Každopádně nás během studia naučili odolávat stresu, kdy byl člověk například zkoušený před celou třídou u tabule, jindy měl zase krátký časový limit na napsání písemky nebo musel za pět zbývajících minut do zvonění opsat celý domácí úkol. Také jsme pochopili mnoho věcí, například, že koukáním do země a krčením se pod lavicí, aby nás vyučující nevyvolal, se opravdu nestáváme neviditelnými. A už taky víme, co znamená citát "naděje umírá poslední"... kdy jsme kupříkladu doufali, že učitel nenajde náš schovaný tahák a my tak budeme mít lepší známku nebo se zázrakem stalo, že nějaká nepříjemná vyučovací hodina na poslední chvíli odpadla. 

Od vyučujících jsme dostali mnoho cenných rad do života

Teď už třeba víme, že žlutí šikmoocí nás považovali za slovanské chrochtáky. Že si mají studentky dávat pozor na svou blánu. Že nemáme čumět jako vejr, ale zapsat si vše, co je důležité. Že nemáme dělat scény a není důvod k hysterii. Že naše matky nemají nosit do školy tlačenky, aby nám zlepšily známky. Že pokud je králík napaden myxomatózou, tak nejlepší léčbou je jeho usmrcení. Že pokud chceme vyčíslit chemickou rovnici, tak stačí doplnit dvoječky, troječky nebo čtverečky. Že pokud jsme po víkendu ještě unavení, tak máme přijít třeba až ve středu. A chceme-li vědět, jakou máme klenbu nohy, tak si máme udělat obtisk nohy do asfaltu. 

Vzpomínky na naše středoškolské učitele

V hudební výchově jsme na konci hodiny vždy zpívali Imagine od Johna Lennona.

Naše matikářka psala a rýsovala oběma rukama zároveň, což v tomto předmětu působilo ještě více děsivě.

Dějepisář vcházel do třídy zásadně vždy se zvoněním a vyžíval se ve zkoušení učiva od září do června. Jeho hodiny byly velmi pestré, poodhalil nám tajemství týkající se křišťálových lebek, pouštěl nám muslimskou hudbu z kazeťáku a taky nám předváděl chůzi Ramapitheca. Hodně kouřil, a poněvadž měl v přístavbě kabinet sám pro sebe, přes kouř ho nebylo mnohdy vidět.

Fyzikář, kterému jsme říkali Kevin Costner, vždy kladl důraz na příklady ze života. Takže někdy v jeho zadání příkladu padalo dítě z desátého patra, jindy jsme měli přivázat matku na provaz a začít točit nebo jsme také řešili situaci, kdy si chlapec nabije své olověné koule. Jednou nám v hodině zahrál na housle a taky si pochutnal na řízku, který mu připravila jedna ze spolužaček.

Učitelka biologie a chemie měla svižnou chůzi. Nepocházela z Karviné, a tak přejmenovala například místní park na sad Boženy Němcové. Nelze zapomenout na exkurzi do Zoo Ostrava, přesněji řečeno do Shopping Parku. Po vystoupení z autobusu na gagarince se totiž všichni rozutekli. Pár lidí, co do zoo šlo, pak vidělo naši vyučující, jak prochází uzavřenou zónou, kde zrovna padaly stromy. Byla velmi empatická: "Máte hlad? Klidně se najezte, dáme si technickou přestávku." Jednou jsme se zase chtěli ujistit, které z probraných vzorců budou v písemce, načež nám bylo odpovězeno: "Žádné..., některé..., radši všechny." Před písemkou nám ale poradila, jak na to: "Ten, kdo distribuuje taháky, tak si na tom dá záležet, aby pak všichni ostatní nedělali zbytečně stejnou chybu." A během písemky se nás pak snažila uklidnit: "Nemějte záchvaty, co máte, to obodujeme."

Nelze vynechat legendární výrok z češtiny: "Neruším vás náhodou? Jestli neruším já vás, tak rušíte vy mě, jestli teda já vás neruším."

S vyučující španělštiny jsme si užili taky spoustu legrace. Když někoho pouštěla během vyučování na wc, tak měla obavy, abychom tam náhodou nekouřili marihuááánu. Jednou vedla v hodině úvahu o líbání, kdy se vyjádřila, že nechápe, proč si lidé dobrovolně předávají bakterie. Věděli jsme, že stačí položit otázku, vyučující se rozvykládá a my se nebudeme muset nějakou chvíli učit, mezi nejlepší dotazy bezesporu patří ten Milanův: "A paní učitelko, tančila jste někdy flamenco?"

Gympl nám dal přátelství na celý život

Začnu vzpomínkami Petry Svobodové 

Pavla a Zuzka, dvě přítelkyně, které mám od gymplu. S nimi jsem prožívala první lásky, zklamání, radosti i neshody, večery v čajovně, bujaré akce v hospodě Heja,... ani čajovna, ani Heja už nefungují, ale víno, pivo i ten čaj si pořád rády dáme, i když už asi ne v takovém množství. S oběma jsem prožila krásné roky i při studiu na VŠ v Brně. S Pavlou a dalšími kamarády jsme společně bydleli na privátě. Studovaly jsme pedagogickou fakultu. Myslím, že od té doby Pavla nesnáší soundtrack z Forresta Gumpa, mně se totiž u toho dobře učilo a pouštěla jsem si ho pořád dokola. I Zuzka přišla časem na to, že Brno je prostě skvělé a přestěhovala se. Chodily jsme do naší oblíbené kavárny, měly jsme i pár pikniků pod Špilberkem, jako milovnice kultury a hudby mě Zuzka seznámila s operou, říká se, že buď operu miluješ, nebo nesnášíš, a já díky Zuzce mám operu ráda. Prožila jsem toho s nimi už opravdu hodně, pamatuji si, jak mi každá oznámila, že je těhotná, zasnoubená, byla jsem u toho, když se vdávaly. K mé nelibosti ani jedna z nich v Brně nezůstala, ale pořád jsme v kontaktu a snažíme se i vídat. Díky za ně!

Provázíme se vzájemně životem...

Když mě na začátku května poprvé napadla myšlenka, že by každý z naší třídy mohl napsat pár vět o nějakém spolužákovi, úplně jsem nevěřila tomu, že se mi podaří všechny zkontaktovat a celý nápad tak zrealizovat... Ale my jsme to dali! Kam se hrabe třída ze seriálu Beverly Hills 90210? Díky pomyslné štafetě jsem tak obdržela 30 charakteristik, v kterých si můžete připomenout další vtipné okamžiky ze studentských let a také se dozvědět, jak žijeme dnes. 

Náš předseda třídy. Oděn do své černé mikiny s nápisem Karl Kani ujížděl s větrem v zádech na svém zeleném Mustangu, později chopperu. S oblibou poslouchal kapelu Nightwish a sám hrál na klarinet v karvinské dechovce. Ve volném čase chytal ryby a jeho kámoši rybařili někdy s ním, jindy zase skládal zamilované básničky. Byl to výborný student a skvělý vyjednavač, nejednou nám zařídil odklad testu. Nelze zapomenout na písemky z matematiky, kdy se opřel o židli a podíval se na tebe s výrazem: "Já už to mám, máš to taky?" Chodil do hasičaaa, a proto mu dal učitel informatiky přezdívku podle kresleného draka požárníka - Soptík. Po náročném studiu se potřeboval občas odreagovat, jednou to trochu přehnal s alkoholem a rodiče si pro něho museli přijet, nelze zapomenout, jak Roman říká: "Tati, já jsem se trošku napil." V hodinách se neváhal na cokoli zeptat. V chemii ho třeba zajímalo, jaký je rozdíl mezi horní a spodní částí tabule, kdy se mu dostalo odpovědi: "Úplně stejný, Romane". Jindy zase zjišťoval, co by měl dělat, kdyby dostal v laboratoři ránu elektrickým proudem, načež mu vysmátá učitelka řekla, že vážně neví, že musí dělat tak, aby ji nedostal. Vždy toužil po tom, aby se stal lékařem, a proto ho taky zajímalo, z čeho je vyrobená kostra, kterou jsme používali v hodinách biologie. "Z plastu made in Německo, Romane, chcete-li Germany." Sen se mu vyplnil a dnes je výborným neurologem. Bydlí v Dětmarovicích a má syna Filípka.

"Marie, vy tam vzadu!" legendární hláška uznávané bioložky. Maruška sice seděla v poslední lavici, ale bylo jí všude plno. Úsměv a pověstný drdol alias drdec! Viděli jste ji někdy naštvanou? Že ne? Vždycky pozitivní přispěchala s radou a pomocí. Zkrátka pilíř kolektivu. A to se k nám přidala o pár dní později. Ještě, že z té zdravky odešla, jinak by tu biologii snad zvládli jen budoucí lékaři. Bydlí v Litošicích, okres Pardubice a pracuje jako geolog, hydrogeolog.

Jeden z nejvyšších "majáků" naší třídy. Nikdy se s ničím a s nikým nemazal, všechno vždycky řekl upřímně a naplno, většinou i s nějakým peprnějším komentářem. Už podle příjmení fanda železnice, pravidelný divák Formule1, fanatický posluchač Rammstein, díky výšce dobrý hráč basketu. Především to byl a je super kámoš, parádní soused do lavice, protože nikdy neodmítnul hrát piškvorky v hodině a hlavně základní stavební kámen všech akcí - oslav narozenin, výletů, víkendových pijatik, nic se bez něj neobešlo. Nikdy nebyl žádný šprt, ale vždycky se uměl naučit, a když ne, nastoupily na scénu jeho legendární taháky, které alespoň jednou zachránily od koule snad každého ze třídy, mě uchránily od propadnutí nepočítaně, ve španělštině to bez nich prostě nešlo! Nikdy nezkazil žádnou legraci, vždycky na něj bylo spolehnutí, super synek, prostě Milan... Bydlí v obci Řepiště a pracuje jako vedoucí projektu ve společnosti Liberty. Má dcerku Lindu.

Skvělá studentka, která byla pro každou srandu. Její pohled vyjadřoval vše, vždy se na někoho podívala a následoval nekonečný záchvat smíchu. Často experimentovala s vlasy, vyzkoušela i dredy nebo rasta copánky. Když jsme jednou ve fyzice probírali gravitaci, tak se jí učitel zeptal: "Přitahujeme se?" Po chvíli si však sám odpověděl: "No, já vím, jak by vás mohl přitahovat takový starý pes." Bydlí v Praze, nyní je na rodičovské dovolené, jinak pracuje pro firmu, která pořádá IT školení. Dcerku Medu má se svým spolužákem Martinem. 

Makovka? S ním nejdu, já chci na pivo, ne na kafe! Že jsme spolu na gymplu nepromluvili ani slovo? No a co? Martin prožíval jinou lásku. Že si to všichni pamatujeme? No jo, ty poslední lavice, tam se to vždycky hemžilo... Že to jednou bude skvělý tatínek naší dcery, to bych si netipla.

Martin, to byl (a stále je!) lamač dívčích srdcí, sportovec duší (tělem už trochu méně). Jeho oblíbený předmět byla matematika, jen občas něco nevěděl a potřeboval radu od svého chytřejšího spolusedícího, za což dostal kouli, protože to se zkrátka nedělá. Druhý nejoblíbenější předmět byla výtvarná výchova, kde mohl všem pouštět tvrdou rockovou hudbu, což ocenily především dámy a paní profesorka. Co se týče profesorského sboru, zde měl Martin největší slabost pro paní profesorku němčiny, kterou tajně miloval. Bohužel ze samotné němčiny si nezapamatoval vůbec nic, kromě věty "Diese Gaststätte ist wirklich gemütlich." Žije v Praze a pracuje jako architekt ve společnosti ti architekti.

Seděla v první lavici u dveří s Veronikou H. a tvořily tak neskutečnou dvojku. Byla typická tím, že vždy sklonila hlavu a dlouze se smála. Byla veselá, ale někdy se dokázala šíleně vytočit. I když docela hodně jedla, byla velmi hubená a často si stěžovala, že nemůže přibrat. Šťastná to žena! Nosila čočky, a proto někdy dobře neviděla na taháky. Jednou nám popisovala, jak se svým přítelem stopovali a zastavil jim náš učitel zeměpisu. Jistě si umíte představit, jak během jízdy autem seznamuje našeho zeměpisáře se svým budoucím manželem, který má příjmení Jelínek. Jako první ze třídy se vdala a měla dítě. Nyní bydlí v Orlové, pracuje v pedagogicko-psychologické poradně a má dvě děti, Martínka a Markétku.

Již na základní škole byla Nikola premiantkou s rovným držením těla a stejně tak i rovným přístupem k přátelství. Na Nikolu vždy byl a bude spoleh. Mezi její záliby patří hra na akordeon a dříve zpívala v pěveckém sboru Permoník, se kterým objela půlku světa. Předpokládám, že svého syna Ládíčka povede také k hudbě. Po gymplu šla studovat medicínu do Olomouce a po ukončení studia začala pracovat jako neurolog, ale život ji nakonec přivedl k práci rehabilitační lékařky. Žije společně s manželem, který je rovněž rehabilitační lékař, a se synem Ládíčkem v krásném rodinném domě v Karviné, který si postavili.

Hokejista s krásným příjmením, které mu však někteří učitelé neustále komolili, nejednou ho oslovili jako Zomr, Samr či Somér. Dějepisář mu s oblibou říkal Petička, jednou ho však vyhodil za dveře, protože se mu smál, když se nám v hodině snažil názorně předvést chůzi Ramapitheca. V autoškole dostal také vynadáno a to hned na první hodině: "Ale pomalu jeď, ty jedeš jak urvaný vagón." Nelze zapomenout na hodinu češtiny, kdy naše vyučující vyprávěla o nějaké knize, nakonec však dodala, že knihu sama nečetla, načež to Peťa ihned okomentoval slovy z filmu dědictví: "Vidíš, nečteš a nevíš."

První den školy a hned se zajímal o lyžařský kurz - tak okey, tohle bude třídní sportovec, problesklo mi hlavou. Týpek, který se nápadně podobal hrdinovi z Top Gunu, si nikdy neodpustil pikantní poznámky, které sem tam vyvedly z míry i ostřílené členy učitelského sboru. Peťa byl prostě vždy nad věcí a humor mu nikdy nebyl cizí. Bydlí v Praze a pracuje jako projektový manažer.

Nikol! Já jsem Nikol! Ne Nikola! Ano, Nikol byla vždy na úrovni a uměla si prosadit svou. Nenechte se mýlit, tahle vzrůstem drobná holka nebyla a není žádná puťka. Břitký jazyk, černý humor, dávejte si na ni pozor! Nikol byla vždy pro každou legraci. Z předposlední lavice ji bylo vždycky pořádně slyšet. Bydlí v obci Holubice v okrese Praha-západ. Momentálně je na rodičovské dovolené se svými syny, Filípkem a Danečkem, jinak pracuje v Exclusive Tours, která zajišťuje luxusní dovolené a zážitky na míru.

Sdílela čtvrtou lavici s Martinou. Vždycky byla sportovně založená, proto ani moc neprahla po extra studijních výsledcích a raději se věnovala volejbalu (byla součástí školního týmu) a gympl byl pro ni jedním velkým mejdanem... Dodnes ráda vzpomíná na vodu nebo lyžák. Ve škole ji asi nejvíce bavil zeměpis, ze kterého pak i maturovala. Po vysoké škole bydlela v Orlové, kde se začala více bavit s Verčou (Verčina druhorozená dcera je stejně stará jako Lenčin prvorozený syn). Cca před rokem se však odstěhovala do rodinného domu. Nyní bydlí v Šenově, má dvě děti Tobíka a Aničku, s kterými je na rodičovské dovolené. Jinak pracuje jako projektový manažer v oblasti vzdělávání a podpory rodiny. Mají psa a s přítelem chystají svatbu.  

Proslulý svým charakteristickým humorem a láskou k písničkám skupiny Queen. K hudbě měl velký vztah, zároveň byl ale schopný prodat metronom, aby měl na pivo. Nelze zapomenout na jeho rituály, mezi které patřilo sázení Tipsportu po cestě do školy, kdy mu pokaždé nevyšel jeden zápas či pokládání chleba bez obalu na betonový parapet. Všichni jsme věděli, že se jedná o výjimečného studenta, včetně naší učitelky biologie, která mu během zkoušení položila otázku: "Petře, jak to, že to nevíte? To vůbec nevadí, že jsme se to neučili." Na lyžáku se strašně naštval na Štěpána, který prodal jejich tajně propašovanou flašku klukům z vedlejší třídy, aby měli prachy na sázení se slovy: "Myslel jsem na naše sázkařské srdce." Poté, co odmaturoval, už také jistě ví, že Atucha není indiánka z kmene apačů, ale jaderná elektrárna. Osud ho zavál do Vysokého Mýta, kde montuje palivové nádrže pro Iveco Bus.

Přesně se nepamatuji, jak k tomu došlo, ale od začátku prváku jsem si sedla do lavice k jedné neznámé holce, a pak to s ní doseděla až do maturity. Zuzka jako brilantní matematik a člověk s citem pro cizí jazyky mi ochotně pomáhala při písemkách a stala se dobrou kamarádkou i mimo školu. Nosila vlasy na krátko, říkala, co si myslí, a vždycky jí Karviná a naše republika byla malá. Aktuálně bydlí v Londýně, kde pracuje pro Apple Maps.

Radka byla první. První člověk, na kterého jsem zpravidla o gympláckých všedních dnech narazil. Postávala na zastávce Okružní a pobaveně sledovala, jak jsem z posledních sil dobíhal vyplašen blížícím se autobusem. Tohle bylo pro nás dva symbolické. Ona byla ta klidná, zodpovědná, vždy dobře připravená, Zatímco já vše zachraňoval na poslední chvíli, dobíhal s vyplazeným jazykem... Na zastávce i ve škole. Můžu jí být vděčný, že jsem nepropadl. Snad se nad to paní profesorka matematiky s odstupem času povznese, ale mé domácí úlohy z matematiky byly zpravidla opsány právě od Radky. Zpětně se té holce z první lavice divím, že mě neposlala někam, když jsem za ní s prosíkem o velké přestávce přišel asi po sté. Nazývat Radku šprtem by nebylo fér. Dokázala si povídat o všem a se všemi, učení pro ni nebyl životní styl, ale prostředek k dosažení vytyčených cílů. Uměla se bavit a nepamatuju si, že by kdy měla špatnou náladu, naopak měla až nakažlivý smích. Radka stojí také za mým výběrem partnerky v tanečních, když tam před první lekcí přivedla svou velmi atraktivní kamarádku. Bohužel se později ukázalo, že Zuzka byla spíš na tanec, zatímco já se na tanečních zajímal o vše ostatní - zejména o konzumaci piva.

Raduška byla skvělá spolusedící, kamarádka, velmi chytrá, vždy perfektně připravená, přemýšlivá a bez problémů si popovídala o všem možném. Vybavuji si velké oči, brýlky, krásné tmavé vlasy a úsměv. Seděly jsme spolu v druhé lavici od katedry, vždy u okna. A taky bylo super, že jsme si mohly kontrolovat úkoly, bylo na ni spolehnutí. Hrozně jsem ji obdivovala, když pár dnů či týdnů před "svaťákem" a maturitou, to už si nevzpomenu, skončila v nemocnici a podstoupila operaci slepého střeva. Byla jsem za ní v nemocnici a tam se učila. A pak samozřejmě bravurně zvládla i maturitu. Vystudovala Právnickou fakultu v Brně, aktuálně žije s manželem v Bratislavě, kde pracuje pro církev, je asistentem právního oddělení.

Asi nejzáhadnějším člověkem ze třídy byl Štěpán, který byl v hodině českého jazyka paní učitelkou překřtěn na "Norek". Téměř nemluvil, nerozčiloval se, bral život s nadhledem. Svou klidnou a romantickou povahou částečně připomínal postavu Štěpánka z filmu Básníci. Možná proto se některým spolužačkám tolik líbil. Dokázal ve vteřině určit počet písmen v právě vyřčených slovech, ale v běžném životě se přepočítal, když si na rozlučce před prázdninami omylem objednal dvojitou pizzu. Bydlí v Praze, vystudoval geografii a regionální rozvoj a nyní pracuje na Ministerstvu pro místní rozvoj. Má dvě děti, Kubíka a Beátku.

Seděla poklidně vzadu u okna na nenápadném místě poblíž spolužačky, která jí říkala Šedina a tahle přezdívka jí mezi některými zůstala po celý gympl. Legendární hláškou "klokan obecný" při zkoušení ze zeměpisu se, myslím, zaryla do paměti ne jednomu ze spolužáků. Působila klidně a pohodově, prostě holka, kterou nic nerozhodí a umí se se vším a s každým vypořádat. Vždy na ni byl spoleh. Proto jí také byla svěřena funkce pokladníka. Což bylo dobře, protože kdoví, kam bychom "došli a jestli vůbec někam". Bydlí v Lomnici u Tišnova, momentálně je na rodičovské dovolené, jinak je konzultantem dotačních projektů.

Pohodová, sympatická, usměvavá a dosti vysoká holka. Měla velký vztah k hudbě a krásně zpívala, byla také členkou Permoníku, s kterým toho i docela dost nacestovala. O přestávce si často zakrývala dlaněmi uši, aby se mohla soustředit na učení. Ke studiu přistupovala zodpovědně, ve volných chvílích jsme však raději řešily život a vztahy. Zažily jsme spolu mnoho vtipných situací, nikdy například nezapomenu, jak byla naše třída na lyžáku a ona se rozhodla napsat sms na telefonní číslo, které bylo vyryté na posteli. Před nedávnem se přistěhovala z Brna zpět do Karviné, kde pracovala jako ekonomka Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Momentálně je na rodičovské dovolené s dvěma dětmi, Aničkou a Vojtou.

S Petrem jsem se poprvé potkal v deváté třídě, kdy naše základní školy svedl dohromady los městského kola McDonald´s Cupu. Své základce jsem ukončil působení v soutěži neproměněnou penaltou v šesté sérii penaltového rozstřelu. K velké radosti nervózního Petra, který se psychicky připravoval na exekuci následující penalty - kopat už ale nemusel, zápas jsem rozhodl za něj. Tento zážitek se stal dobrým výchozím bodem pro gymplácké přátelství. Petra viním ze své absolutní neznalosti v oborech jako je biologie nebo chemie, ve kterých jsme spolu seděli v lavici. Většinu času v těchto hodinách jsme zpravidla věnovali rozboru posledního kola Ligy mistrů. Jeho reportérské vlohy byly už tehdy zřejmé a jeho trefné postřehy ze světa světového fotbalu mě odváděly od výkladu občas trochu zmatené profesorky. Ničeho nelituji, byly to zábavné rozbory a rozhodně se jednalo o dobře strávený čas. Naopak v hodinách němčiny Petr exceloval. To platí zvláště pro sedmou kapitolu učebnice Německy s úsměvem, kde dotáhl některá cvičení do dokonalosti. Z velké části proto, že jsme tato cvičení opakovali cca deset měsíců každou hodinu. Vzpomínám taky na městské florbalové turnaje a údernou útočnou formaci "N-L-W", která rozkládala obrany soupeřů a v Petrovi měla neomylného střelce. Škoda, že se netěšila větší důvěře našeho kouče tělocvikáře, gymplácký tým mohl zažít větší úspěchy. Bydlí v Karviné, pracuje jako redaktor a má dcerku Sofinku.

Moje celoživotní kamarádka Simča se mnou seděla v lavici po celé čtyři roky studia. Obě jsme tenkrát bydlely v nedaleké obci Stonava, z které jsme musely dojíždět na gympl minibusem, kterému však naši spolužáci neřekli jinak než dodávka na ovoce a zeleninu. Kdo by si nepamatoval její bílou střelu, škodovku, která rozvážela domů klidně i sedm lidí naráz. Byla skvělá na matematiku, a proto ji i vystudovala na vysoké škole. Nikdy taky nezapomenu na její hluboké znalosti o ještěrce zelené, u které uvedla, že je zelená a žije v lese. Mimochodem biologie je její druhý vystudovaný obor. Kvůli svému mlčení v hodinách fyziky získala od učitele přezdívku "fučík". Žije v Třinci, se svým manželem má dcerku Magdičku, poněvadž ale bude v srpnu rodit, tak si rodičovskou dovolenou ještě na nějakou dobu prodlouží. Je učitelkou na základní škole, kde vyučuje matematiku a biologii.

S Peťkou jsem se znala od vidění už od základní školy. Velké kamarádky se z nás ale staly až na gymnáziu, kde jsme tři roky trávily bok po boku v jedné lavici. V době studií na pedagogické fakultě v Brně jsme společně s dalšími přáteli z Karviné bydlely na jednom privátu. Kontakt udržujeme dodnes, převážně tedy online, jelikož Petra s manželem bydlí v Brně, kde také pracuje jako učitelka ZŠ. Nyní je na rodičovské dovolené se synem Davídkem a ve volném čase se věnuje všemožnému tvoření, ať už výrobě šperků, šití plstěných hraček a dekorací, výrobě přání, dřevěných hraček apod. Má ráda zelený čaj v jakémkoliv množství a bílé víno - stejně jako já.

Když se řekne Tomáš, tak se mi vybaví, jak mě na lyžáku srazil na kopci, když jsem se snažila hezky vybírat obloučky a on to pustil rovně z vrchu. Zamotaly se nám lyže a mě pak bolelo koleno. Byl to neskutečný pohodář, který si se známkami nikdy nelámal hlavu. Rád provokoval učitele a to například tím, že si hrál celou hodinu se zapalovačem nebo komentoval potící se učitelku u tabule. Jednou taky napsal učitelce na písemku lechtivý vzkaz, který pak okomentovala slovy: "Co si o mně myslíte? Já nejsem taková, jak si myslíte?" Komentáře učitelů nás samozřejmě velmi bavily: "Tomáši, před kým se předvádíte? U mě za to plus body mít nebudete." Jednou mu učitelka také radila, aby se nechal co nejdříve vyzkoušet: "Co když si zlomím nohu a už si to nebudete moct opravit?" Tomáš si známku opravil a češtinářka odešla na mateřskou... Tomáš bydlí v Praze a pracuje jako strojní konstruktér.

S Pavlou se už známe spoustu let, poprvé jsme se setkaly již v porodnici. V dětství jsme si spolu hrály a společně jsme se dostaly do jedné třídy na gymnázium. Po maturitě Pavla vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Aktuálně pracuje ve společnosti Innogy v zákaznickém centru v Karviné. Pavla je vdaná a má dvě děti, kluky, staršího Radovana a mladšího Ondřeje. Mezi její koníčky patří hudba a procházky v přírodě, už od dětství ráda jezdila na rodinnou chatu v Beskydech.

Petra byla na první pohled docela běžná holka. Jedna ze sedmi "Petrů a Peter" v naší třídě. Často jsem ji vídala na ulici, v džínách, kožené bundičce a se soustředěným pohledem. Nikdy nepozdravila známé lidi jako první - prostě proto, že je nepoznala. A nenosila nic jako aktovku nebo batoh, protože neměla sešity ani učebnice. Celé čtyři roky sedávala před Lenkou a mnou, v první lavici hned u učitelského stolu. Tedy když zrovna byla ve třídě, protože měla individuální plán. Měla nádherné, snad stále rozpuštěné vlasy a pokaždé namalované oči, někdy s maličko rozmazanou řasenkou. Bývala vybavená hromádkou čistých bílých papírů, několika černými fixy (to kdyby některý dopsal) a lupou. Díky tomu si mohla dělat poznámky, které pak doma trpělivě luštila. Měla bystré, prakticky zaměřené myšlení. A jsem si jistá, že i výbornou paměť a představivost, protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak mohla zvládat studium v podstatě stejným tempem jako my ostatní, kteří jsme měli zdravé oči. Nelitovala se a ani o lítost nestála - stačilo jí přijetí a pochopení. Hezky mluvila o své malé sestřičce a měla ráda přírodu. Přišla mi taková... dřív dospělá, nejen proto, že pila kávu a musela umět hospodařit s penězi. Věděla, co chce, a jak toho dosáhnout - a byla ochotná na tom pracovat bez ohledu na námahu. To obdivuji dodnes. Bydlí v Karviné, má dva syny Šimonka a Jonáška a je majitelkou masérského studia.

Zuzka byla vždy velmi hodnou a dobrou kamarádkou již v našich dětských letech, proto mě velice těšilo, že jsme se spolu dostaly do jedné třídy na gymnázium. V rámci mimoškolních aktivit se věnovala sborovému zpěvu v Dětském sborovém studiu Permoník, ve kterém setrvala i po ukončení gymnázia a měla tak možnost zhlédnout velký kus světa. Po maturitě úspěšně vystudovala Veřejnou ekonomiku a správu na Obchodně podnikatelské fakultě v Karviné. Dlouhodobě pracuje pro společnost O2 na reklamačním oddělení. Zuzka má velice sympatického, milého a hodného přítele, se kterým plánují společnou budoucnost. Vždy jsem na ní obdivovala a obdivuji čestnost, cit pro spravedlnost, upřímnost a poctivost a hlavně to, že se řídí heslem: "Nikomu neublížit".

Spoluzpěvačka z Permoníku, spolucestovatelka ze sborových zájezdů a po tři gymplácké roky moje milá spolusedící z druhé lavice u dveří. Hodná holka, sluníčko - snad nikdy v životě jsem ji neviděla ve špatné náladě. Vždycky pozitivní, úsměv měla i v očích. Když se od srdce začala smát nahlas, znělo to tak charakteristicky, že se člověk neudržel a musel se začít smát taky. Dokázala mi často poradit a povzbudit mě, když jsem to potřebovala. Velká kamarádka s Niki P., která seděla o řadu vedle s Romanem.

Klárka byla mou skvělou spolusedící v učebně španělštiny. Často jsme se spolu nasmály, ale přesné historky si už nevybavím. Jeden čas seděla v lavici s Milanem, tvořili tak skvělou dvojku s ohledem na výškový rozdíl. Chytrá, svědomitá, občas zmatkující, někdy se ztrátou orientace v prostoru, ale moc milá a obětavá kamarádka. Přátelství přetrvává i díky tomu, že jsme společně studovaly v Olomouci. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu UP, obor Molekulární a buněčná biologie, Ph.D. na Lékařské fakultě UP, katedra Lékařské biofyziky. Pracuje v laboratoři bohumínské nemocnice a bydlí v Karviné.

Veronika přezdívaná také "Verísek" byla pověstná především svou prostořekou pusou, na vše měla odpověď - k nelibosti některých učitelů. Ráda nosila velké náušnice, tzv. kruhy, a oblečení černé nebo bílé barvy, které bylo vždy sladěné. Nikdy nepatřila mezi pilné studenty, spoléhala na důmyslné schovávání taháků - např. letopočty napsané pentilkou na nehtech, delší taháky pak schovávala pod sukni - a většinou nebyly vyučujícími objeveny. Neměla ráda fyziku, přestože koncert našeho pana profesora na housle si pamatuje dodnes, vzorečky už určitě zapomněla. Po škole pracovala v knihovně v Karviné, časem se provdala za svého dlouholetého přítele, se kterým se střídavě scházela i rozcházela celou střední školu. Mají spolu dvě krásné děti - Vašíka a Verunku.

Tomáše mám spojeného nejen se středoškolským prostředím. Byl to především on, kdo mě zasvětil do studentské zašívárny jménem Heja bar. Pustil si tam z jukeboxu "Born in the USA", zpíval, luskal prsty do rytmu a bylo mu jedno, co si o tom kdo myslí. To byla vlastnost, kterou jsem mu záviděl. Stejně jako jeho angličtinu. Pamatuju si, jak jsem zíral, když se při anglické konverzaci prvně pustil do rovnocenného dialogu s třídní učitelkou. Nejhorší, co se vám mohlo v angličtině stát? Být vyvolán po Tomášovi. Vzpomínám i na lyžák. Zatímco jsme se Štěpánem pilovali s pokrčenýma nohama oblouk v asi šestikilometrové rychlosti, cosi se kolem nás prohnalo. Mělo to hrozně krátké lyže a jelo to šusem. Tomáš lyžování jako středoškolák miloval, což se mu vrylo i do tváře, když pravidelně chodil do školy s nedokonale opáleným obličejem. Horské sluníčko totiž neproniklo přes jeho lyžařské brýle. S Tomášem jsem také rok studoval na vysoké škole v Olomouci. Byli jsme prváci, měli učivo dost na háku a brzy jsme zjistili, co je to "chodbovice". Parádní časy. A i když mu studium v Olomouci nesedlo, dávno jsem věděl, že on se v životě neztratí. Ať už s titulem, nebo bez...

Lenka měla kratší vlasy a nosívala dlouhé sukně a vestičky. Byla vzornou studentkou, která měla vždy všechno v pořádku. Často pokládala učitelům nějaké dotazy. Na stužkováku to ale pěkně rozjela, dokonce přiměla k tanci Tomáše K. Nikdy nezapomenu na hodinu zeměpisu, kdy byl červen, venku šílené vedro a náš učitel dal naší třídě na vybranou - buď se probere Balkán, nebo půjdeme ven na hřiště. Lenka se chtěla tenkrát jako jediná učit, jinak chtěli jít všichni ostatní ven. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu obor Matematika - Ekonomie UP. Žije v Olomouci a pracuje na Centru oběhu hotovosti a cenin jako trezorový pokladník, občasný zástupce vedoucího oddělení.

Vždy energická, nebojácně hájící svá práva a hlasitě veselá. Taková byla Martina se svými řeckými geny. Nešla by pro ránu daleko, zvláště ve vybíjené. Hodiny ozvláštňovala svými ironickými poznámkami, ale do paměti se nejvíce vryla učiteli dějepisu, když do písemky napsala spojení "černá lebka vydlabaného mozku", načež si vysloužila jeho komentář "wow wow wow". Na Valentýna vždy přišla do školy s růží a ostatní holky jen záviděly. Postarala se nám o skvělý maturiťák a tyto organizační schopnosti využívá i ve svém současném povolání.

Kristina byla super kamarádka nejen po celou dobu strávenou na gymplu, ale je jí i nadále, i když už se nevídáme tak často. Ve vyšších ročnících byla také mou sousedkou v lavici, se kterou jsem si dobře rozuměla. Nevadilo, že jsme každá tíhla spíše k jiným předmětům, i tak jsme si mohly navzájem vypomáhat. Kristina je ochotná, akční, veselá a optimistická.

Říká se, že pod svícnem je tma. To ale u Kristiny neplatilo. Ta neseděla v první lavici, aby se tam krčila v přítmí, ale aby viděla a hlavně byla vidět. Kristina byla všude první, na vše měla odpověď a od všeho měla určitě i klíče. Když byla třída v nesnázích, často zachraňovala ostatní svou rukou nahoře. 

Vzpomínám si na své začátky ve škole - na to nadšení z nové éry a dalšího kroku k dospělosti i na nervozitu z nového prostředí, kde jsem nikoho neznala. Hned jsem si všimla malé blondýnky, která překypovala entuziasmem a energií. Alena měla hodně nakažlivý smích a já hned věděla, že další čtyři roky budou legrace.

No a já? Někteří učitelé nás ovlivnili na celý život, v mém případě to byla naše vyučující španělštiny. Jednou nám totiž v hodině pustila písničku od Rickyho Martina "La Copa de la Vida", kterou jsme si všichni zazpívali a já v tu chvíli věděla, že toto bude moje cesta... Po maturitě jsem šla tedy studovat španělský jazyk na vysokou školu a dnes ho sama učím na gymnáziu nebo v kurzech. Poslední zvonění tak zažívám každý rok, ale teď už z té druhé strany. Bydlím v obci Palkovice u Frýdku-Místku a mám dcerku Lucinku.

Moc si vážím vaší ochoty sepsat charakteristiku o spolužákovi, s kterým jste intenzivně strávili čtyři roky v jedné třídě. Děkuji vám za váš čas a za všechny ty milé a úsměvné smsky, díky kterým jsem měla pocit, jako bychom maturovali včera. Zvláště bych chtěla poděkovat Simči, Peťovi W., Petře L. a Verči J. za to, že byli tak hodní a sepsali několik řádků k více osobám. Mé poděkování patří i Romanovi, díky kterému máme všechna vzpomínková videa, a také Milanovi a Marušce za poskytnutí fotek.

Co kdybychom zavzpomínali po těch patnácti letech osobně? Společně se SIMČOU a MILANEM bychom pro vás rádi zorganizovali třídní sraz, který by se konal 17. října 2020. 

Na Facebooku jsme vytvořili skupinu Gymnázium Karviná, 4.B, 2005 (https://www.facebook.com/groups/625731938042016). Napište mi prosím, každý sám za sebe, zda byste přišli, či nikoliv (pokud nemáte facebook, pošlete mi zprávu). Pokud bude většina pro, začneme zajišťovat vše ostatní.

Ještě jednou vám velmi děkuji za spolupráci a ze srdce vám přeji jen to dobré... Snad se brzy uvidíme!