DAVID KOLLER: NA ZAČÁTKU JSEM CVIČIL SEDM AŽ OSM HODIN DENNĚ
David Koller je rockový zpěvák, bubeník, skladatel a zároveň autor mnoha hitů. Narodil se v Praze. Působil v několika rockových formacích - Žentour, Blue Effect, Jasná Páka, Kollerband. Nejvíce se ale asi proslavil jako lídr kapely Lucie.
V kolika letech jste se přibližně začal věnovat hudbě?
Maminka mi říkala, že
jsem za ní vždy chodil a prosil ji, ať mi zazpívá nějaké písničky, a to prý
úplně odmalička, od chvíle, kdy jsem začal mluvit. A když viděli, jak mě hudba
baví, tak se mě rozhodli dát ve čtyřech letech na housle. Pak jsem se učil ještě
na piano a také začal zpívat ve sboru Bambini di Praga, dohromady asi šest let.
Přitom jsem hrál na trumpetu a přibližně ve čtrnácti jsem se začal zajímat o
bicí, akustickou kytaru a nějak mi to zůstalo dodnes.
Kolik hodin jste ze začátku trénoval a trénujete i dnes?
Myslím si, že je dobré
každý den dát trochu té muzice. Ať už je to třeba zpívání s malým dítětem,
doma mám skoro tříletého syna, a tak si s ním rád něco zazpívám. Někdy mi
na to řekne: ,,Ne, ne, nezpívej mi to!" A jindy zase poslouchá a zkouší zpívat
taky. Často ho přistihnu, jak si něco zkouší zpívat i sám, minule to byla
nějaká písnička od Michaela Jacksona a já vůbec netušil odkud to má. Takže i
tohle se dá považovat za určitý trénink. Dneska už nechodím cíleně cvičit, ale spíše
si zahraji nějakou melodii, která mě například zaujme nebo na které dělám... Když
jsem začínal, tak mi řekl jeden učitel, který byl skvělý, že vůbec nic neumím,
a to už jsem měl za sebou x let hry na bicí a myslel jsem si, že už můžu začít
s kytarou a tak... Takže to bylo docela trapné, a tak mi nezbylo nic jiného
než začít znovu. A tak jsem se do toho pustil naplno a cvičil dvoufázově sedm,
osm hodin denně.
Bylo pro vás náročné naučit se skloubit hru na bicí a zpěv?
Myslím, že hrát na dva nástroje a přitom zpívat zvládne každý, cvičená opice umí taky dost věcí. Když zpíváte, tak hrajete jednoduchý rytmus, a když přestanete zpívat, tak zahrajete to okolo. Samozřejmě, že hlava má jisté omezení, co se týče máchání rukou, nohou, sledování textu, výrazu, dechu, přiblížení k mikrofonu nebo uzavření se do módu tak, abyste to všechno zvládli.
Většina lidí Vás asi zná jako lídra rockové skupiny Lucie. Jak jste se vlastně dali dohromady?
Michal Dvořák, kamarád, s kterým
jsme hráli ve skupině ZOO, ale i v jiných projektech mi jednou řekl:
,,Hele, tady kámoši mají kapelu Lucie a odešel jim zpěvák, nechtěl by ses na ně
podívat, zahrát si s nimi?" V té době jsem už hrál profesionálně a tu
kapelu jsem neznal, a tak jsem si řekl proč ne... Přišel jsem do jejich zkušebny
a poslechl si je. Ale hlavně tomu nahrála jedna věc. Bylo to v době před
revolucí, v roce 1986 a já jsem byl zrovna ve stádiu, že už jsem nechtěl s nikým
jezdit na politické festivaly, bylo to pro mě fakt trauma, které jsem musel
podstupovat, pokud jsem chtěl koexistovat s kapelou, ve které jsem hrál. Hrál
jsem tam na bubny například s Leškem Semelkou v Bambini di Praga nebo
naposled se Žentourem. Už jsem ale nechtěl hrát komoušům a účastnit se tak nějaké
té jejich propagandy. Byla to hrůza a nejhorší na tom bylo, že jsem nemohl té
kapele říct, že tam nebudu hrát, protože by ji zakázali. Ale jednoho dne se ve
mně něco zlomilo a já si řekl, že už to dělat nebudu. A to byl zrovna ten
okamžik, kdy mě oslovil Michal Dvořák a zeptal se mě, zda nechci jít zpívat do
nějaké kapely. Začal jsem s kluky spolupracovat a shrnul bych to slovy, že to
bylo všechno velmi rychlé a dobré.
Zahrál jste si v mnoha formacích, třeba i s kapelou Chinaski. Jak na to vzpomínáte?
Kamarádům z Chinaski se zabil bubeník Pavel Grohman, který jezdil na motorce. My všichni jsme jezdili na motorce a je to hrozné, to co se stalo. Po nějaké době pak přišli za mnou, zda bych se k nim nepřipojil na jejich šňůře, která byla naplánovaná už dávno předtím pochopitelně. Všichni z toho byli zdrceni a já jsem jim tehdy řekl, že do toho s nimi nemůžu jít, že to nejde, že na to nemám. Jenže pak mi zavolaly holky od těch kluků z Chinski, abych si s nimi dal schůzku, a tak jsem tam šel a všechno jim slíbil. Jel jsem na tu šňůru a bylo to neskutečně emotivní, rád na to vzpomínám. Myslím si, že to byla hodně důležitá věc pro mě, ale i pro nás pro všechny!
Někteří zpěváci tvrdí, že ty nejhranější písničky už pak vůbec nemají rádi, když je zpívají pořád dokola. Je nějaká písnička, kterou lidé zbožňují, ale vy ji už moc nemusíte?
Snažím se vytvářet věci,
které lidi pobaví a neskutečně mě těší, že to někoho těší. Ale jistěže si děláme
ze sebe i legraci a z těch písniček taky. Třeba říkáme: ,,Ne, tohle dneska
nebudeme hrát, fakt ne!"
Foto: archiv Davida Kollera, Facebook Davida Kollera
