KULTURNÍ SPOJENÍ: ROZHOVOR O ITÁLII, PODNIKÁNÍ A ŽIVOTNÍCH ODLIŠNOSTECH

Pro další rozhovor jsem se rozhodla oslovit Vladana Sukače, majitele italské prodejny s mini kavárnou U Dvou přátel. Během rozhovoru se k nám přidala i Šárka, vedoucí této prodejny, která žila dlouhá léta v Itálii a podělila se s námi o mnoho zajímavých i úsměvných zážitků. Vladan i Šárka mají vášeň pro italskou kulturu a gastronomii a snaží se ji přenést i do svého podnikání.

Vladane, pověz nám na úvod něco o sobě…

Vladan: Původně pocházím z obce Sedliště. Když mi byly čtyři roky, tak jsme se přestěhovali do Palkovic, kde jsem začal chodit to turistického oddílu Žlutý kvítek, což mě velmi pozitivně ovlivnilo, a navíc jsem si tam hned našel spoustu kamarádů. Později jsem se dostal i k florbalu, sport mě vždy moc bavil. Dnes se to otočilo a vedu s kluky florbalový kroužek já. Společně s Jaromírem Šupinou a Tomášem Huďou pořádáme ve Žlutém kvítku různé turistické závody a nově teď druhým rokem i Olympijský běh. Ve volném čase chodím rád po horách, vylezu si na Lysou nebo vyrazím i na Slovensko. Na čerstvém vzduchu si nejlépe odpočinu a vyčistím hlavu.

Máš kromě sportu a přírody ještě nějaké další zájmy?

Vladan: Patřím mezi ty šťastné lidi, kteří považují práci za svůj koníček. Je to tím, že dělám něco, co mě opravdu naplňuje a v čem se mohu rozvíjet. Moje práce mě nutí neustále se někam posouvat, to znamená, že čtu knihy, setkávám se s lidmi nebo třeba jezdím na zajímavé konference zaměřené na byznys.

Jak ses vlastně dostal k podnikání? Bylo to pro tebe něco vysněného nebo ses k tomu dostal náhodou?

Vladan: U mě to bylo jasné, nastoupil jsem na Soukromou střední školu podnikatelskou ve Frýdku-Místku. Hodně mě obklopovali lidé, co podnikali, takže mě to vedlo k tomu dělat něco svého. Když je člověk zaměstnaný, tak si v uvozovkách oddělá svoje a může vypnout, ale u toho podnikání je to opravdu 24/7, ale kdybych to tak neměl, tak bych se asi hrozně nudil. (smích) Protože, když nemám co dělat, tak se měním v neskutečně lenivého člověka. Musím pořád něco vymýšlet…

A dělal si v životě někdy i něco jiného?

Vladan: Ano, během dvou let, kdy jsem se věnoval florbalu a hrál nejvyšší soutěž ve Znojmě. Tehdy jsem si zkusil novinařinu, kontrolora na stavbě a také jsem pracoval u sponzorů.

Proč ses rozhodl otevřít vaši italskou prodejnu s mini kavárnou U Dvou přátel v obci Palkovice? Neuvažoval jsi původně třeba o nějakém větším městě?

Vladan: Trochu k tomu přispěla covidová doba, kdy jsme úplně nevěděli, co se bude dít dál. A navíc Palkovice jsou pro mě místem, kde to mám rád a kde se rád vracím. A když se naskytl tady ten prostor, tak jsme si s bratrem říkali, že bychom toho mohli využít, oba jsme totiž takové podnikavé typy. A hlavně se nám oběma líbilo, že bychom to měli kousek od domu. Navíc máme rádi kávu a říkali jsme si, že tady chybí místo, kde by si ji lidé mohli vychutnat, a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme.

Vždy, když k vám zavítám, tak mě upoutá velké fotoplátno, na kterém jsou Bud Spencer a Terence Hill. Proč jste si zvolili zrovna tyhle dva herce?

Vladan: Dneska už to mladí asi nebudou znát, ale když jsme byli s bratrem malí, tak jsme si na VHS nahráli film Dva poldové. A pokaždé, když jsme byli nemocní nebo bylo venku škaredé počasí, tak jsme si to poušteli. Jiná kazeta u nás téměř nehrála, byla doslova zhoblovaná. (smích) Znali jsme zpaměti, co herci říkají. K těmto hercům máme obrovský vztah, představují pro nás dětství, smích, pohodu a hromadu vzpomínek. Tento typ filmů jsou taková oddechovka, kdy člověk nemusí přemýšlet, zasměje se a zároveň si užívá souboj dobra se zlem.

Takže jste si tady pověsili vaše dva oblíbené filmové hrdiny, a navíc se to krásně hodí k tomu, že zde prodáváte italské potraviny, mám pravdu?

Vladan: Když to tak říkáš, tak to dává smysl, ale přiznám se, že jsme nad tím takhle nepřemýšleli. (smích) Ale teď to do sebe krásně zapadá, to je pravda. Itálie byla naše myšlenka od začátku, ale museli jsme si k tomu dospět postupně. Šlo to opravdu krok za krokem, představovali jsme lidem naše produkty a oni si na ně pomalu zvykali. Pamatuji si na krušné začátky, kdy jsme byli nadšení, že jsme získali dodavatele italských těstovin, které ale stály nějakých 80 Kč, což bylo pro lidi hodně peněz a nechápali, proč by si měli kupovat takové drahé, když si vedle v obchodě mohou koupit nějaké obyčejnější za 15 či 20 Kč. Někteří si dokonce mysleli, že tady provádíme nějaké nekalé praktiky, kdy levně nakupujeme a draze prodáváme, jiní zase nedokázali ocenit kvalitu. Až ale naše produkty vyzkoušeli a otestovali, tak pochopili.

Jak to vnímáš s odstupem času, rozhodl by ses provozovat tuto prodejničku raději ve městě nebo si myslíš, že na místě nezáleží?

Vladan: Myslím si, že i ve městě by to bylo těžké. Nikdy totiž nebudete nablízku všem, může být problém s parkováním apod. Co se týká Palkovic, tak si myslím, že mají jednu velkou výhodu.

Jakou výhodu teď máš na mysli?

Vladan: Jsou na hlavní trase Rožnov – Ostrava. Samozřejmě bude ještě nějakou dobu trvat, než si na nás lidé zvyknou, hodně nám pomáhají akce, kde můžeme prezentovat produkty, které nabízíme. Cítíme i trend být na internetu, takže teď doděláváme e-shop s vlastním rozvozem, protože většinu těch těstovin bychom měli strach posílat, aby byla zachována kvalita, kterou si zákazník zaplatil.

A do jaké vzdálenosti plánujete rozvážet?

Vladan: Pro začátek asi 2x týdně, do vzdálenosti 20–30 km. Uvidíme, jaký bude zájem.

Vraťme se teď ale zpátky k těstovinám. Jak byste přesvědčili člověka, aby upřednostnil vaše kvalitnější produkty za vyšší cenu před těmi obyčejnějšími, ale zároveň levnějšími, které mohou být navíc v akci?

Vladan: Dobře, tak já to teď vezmu trochu zeširoka. Když si koupíte nové luxusní auto, tak do něho budete přeci dávat nejkvalitnější palivo na trhu. Když se zeptáte jakéhokoliv člověka v Německu či Itálii, na čem bude šetřit, když nebude mít peníze, tak vám odpoví, že třeba nepojede na dovolenou nebo si zkusí najít přivýdělek. Ale mnozí Češi začnou jako první šetřit na jídle a kupují si to levnější. Dělají to i u drogerie, což je upřímně děsivé. Znám mnoho lidí, co raději ušetří na jídle, aby si mohli koupit značkové oblečení. Jídlo by nemělo být o tom, že to do sebe naházíme, ale že si ho i vychutnáme.

Šárka, která U Dvou přátel obsluhuje a doteď nás jen poslouchala, se rozhodla zapojit do rozhovoru.

Šárka: Tak třeba můžeme zmínit neapolskou značku těstovin Gragnano s několik set let dlouhou tradicí. Od 17. století do současnosti se využívá při jejich výrobě speciální voda z pramenů. Těstoviny jsou sušené na bronzových podnosech, používá se tvrdozrnná pšenice, je to úplně o něčem jiném. Jednou tady přišla paní, která mi vyprávěla, že si u nás koupila těstoviny, hodila je do hrnce a začaly se vařit. Jenže pak sedla k televizi a úplně na ty těstoviny zapomněla a místo deseti minut je vařila asi půl hodiny. Z mašliček byly sice obrovské mašle, ale nerozvařily se a pochutnala si na nich i tak.

A jaké další druhy těstovin tady nabízíte?

Šárka: Specializujeme se i na bezlepkovou řadu, máme těstoviny se sépiovým inkoustem, které se hlavně hodí k mořským plodům, ale záleží na fantazii. Dále máme citronovou a lanýžovou řadu, trikoloru či Peperoncino.

Vladan: Nejsme podavači, ale jsme prodavači. Proto dbáme na proškolení každého, kdo chce u nás pracovat, a to z důvodu, aby byl schopen zákazníkům předávat správné informace. Občas se třeba stane, že k nám zavítají dámy a pánové, kteří nám řeknou, že by si uměle obarvené těstoviny nekoupili. Pak jim musíte vysvětlit, že oranžová je mrkev, že červená je červená řepa, že černá je sépie, zelená značí špenát, žlutá kurkumu apod. A navíc to má jednu velkou výhodu a tou je jednoduchost. Vezmete těstoviny, deset minut povaříte, zakapete to olivovým olejem s příchutí a máte hotovo. Takže deset minut vařím a minutu strouhám parmazán, toť vše! (smích)

Naprosto souhlasím. Ještě bych doplnila, že v jiných zemích si také zakládají na vyšší kvalitě potravin. Studovala jsem španělský jazyk, takže jsem strávila v hispánsky mluvících zemích docela hodně času, navštívila jsem třeba i tu Itálii a vždy jsme se hromadně shodli na tom, že tam ty věci chutnají jinak, lépe.

Vladan: Je to tak a navíc nevidíme následky levného jídla. Často se teď mluví o problematice obezity, a to i u dětí, přibývá nemocí a samozřejmě to všechno souvisí s naším životním stylem. A to se týká i alkoholu, místo abychom si vychutnali jednu dobrou štamprli, tak koupíme jednu obyčejnou láhev.

Šárka: A ještě ji nejlépe někteří zapijí pivem. (smích)

Můžeme se zamyslet i nad tím, že pro jižní národy je typická středomořská dieta, která pomáhá stabilizovat hladinu cukru a cholesterolu v krvi či snižuje riziko mozkové mrtvice, infarktu či srdečních chorob. A navíc ten jejich přístup k životu dělá určitě také své…

Vladan: S tím naprosto souhlasím. Já na Italech totiž miluji ten jejich flegmatismus a pohodu. Oni se prostě řídí slovy Take it easy!, což znamená Dělej to jednuduše! Itálie mi opravdu přirostla k srdci. Když tam někomu něco nejde, tak to na chvíli nechá a za chvíli na to přijde. Já mám rodinu téměř po celé České republice a musím říct, že podle mě jsou na Severní Moravě a v Ústeckém kraji nejvíce nervózní lidé. Jsme naštvaní, ve stresu, takže mě pak neskutečně baví, když přijedu do té Itálie a je siesta! (smích) S otcem jsme tam jednou přijeli na vrakoviště a ve dvanáct hodin oznámili na ten celý obrovský areál, že se za pět minut zavírá, my to nestihli a zavřeli nás tam! Je nezajímá, že jste to nestihli, prostě padla! (smích) Tak si tři hodiny posedíte v autě na úžasném italském čtyřicetistupňovém slunku a je to! (smích)

Šárka: Italové s oblibou říkají, že jídlo, při kterém se nepije víno se jmenuje snídaně. (smích) Před Vánoci zemřela moje bývalá tchýně, bylo jí 92 let, zažila dobu, kdy za války nebyla v Itálii povinná školní docházka, takže pomáhala rodině doma a na poli. Ráno vstala, udělala snídani, začala vařit oběd a šla na pole. Pak se kolem dvanácté vrátila, dali si oběd a šla si lehnout do tří hodin. A o půl čtvrté se šlo zase na pole.

Takže sis vzala Itala?

Šárka: Ano, žila jsem v Itálii 15 let. Dodržovaly se tam všechny tradice, v poledne se scházeli všichni na oběd, pokud byste neleželi na smrtelné posteli, tak jste museli přijít. Mají to prostě jinak než my!

Vladan: To je právě to, co se mi na té Itálii taky moc líbí, že oni se starají o ty svoje rodiče. Že to nevnímají jako povinnost, ale jako samozřejmost. Když se žena přistěhuje do té nové rodiny, tak se stará o tchýni a hodně jim záleží na dobrých vztazích v rodině.

Takže tam platí dvojnásob, že si s mužem berete zároveň i jeho širokou rodinu?

Šárka: No většinou to tak bývá! Je tam úplně normální, že synova maminka strká ráda do všeho nos. (smích) Takže jsem pochopila, že pro mě bude lepší život s Čechem a vrátila jsem se tady! (smích)

Teď ale určitě využíváš skvělé znalosti italštiny, že?

Šárka: Ano, pomáhala jsem hledat dodavatele, určitě je to jiné, když s nimi hovoříte jejich jazykem.

Vladan: Někdy přemýšlím, jestli mě pomlouvá nebo jestli se hádá o ceně. (smích)

Vidím, že tady máte i nějaká obrovská vejce, v Itálii je zvykem prodávat je na Velikonoce?

Šárka: Ano, jsou to velká čokoládová vejce s překvapením. Uvnitř může být plyšák, panenka nebo jiné hračky. Mají jiné velikonoční tradice než my, kluci tam nechodí s pomlázkou, ale dávají si mezi sebou dárečky, jak kluci, tak holky. Takže se může stát, že se někomu sejde i 10 těch velkých vajec. (smích)

Kolik to čokoládové vejce váží?

Vladan: Jedno vejce má 1300 gramů čokolády. Nejhorší je to dostat do Česka, protože stačí jakýkoliv náraz a máte z toho čokoládové puzzle. (smích) Lidé tak mohou vyzkoušet i něco nového, než na co jsme zvyklí u nás. V zimě zase třeba nabízíme vánoční Panettone.

Šárka: Jsou dva druhy. Pandoro je bábovkové těsto a Panettone je vánočkové. Nabízíme je v různých příchutích – jablko a skořice, čokoládové, vanilka s višní či rum a čokoláda. 

Jezdíš pravidelně do Itálie, aby ses tam inspiroval?

Vladan: Vždy tam vyrazím, navštívím různá zajímavá místa, projdu sklípky, ochutnám, co je dobré a poté zjišťuji, zda existuje možnost, jak to dostat k nám. Loni jsme dostali od našeho dodavatele vín nabídku, zda nechceme podpořit italské vinaře, a tak jsme se rozhodli adoptovat jeden řádek vinice, který nese název Due amici – Dva přátelé. Letos bychom chtěli navíc ještě jeden řádek s olivovníky nebo dva.

Když s kolegou jezdíš po těch italských sklípcích, tak máte domluvené, kdo bude ochutnávat a kdo řídit?

Vladan: Ochutnávali jsme oba a kolega byl pak velmi nervózní, když se dozvěděl, že budu za tři hodiny řídit. Paní degustátorka mu vysvětlila, že je to v pořádku, že v Itálii je po dvanácté hodině málokterý řidič na silnici střízlivý. (smích)

A jak moc může mít člověk v Itálii upito, aby mohl ještě vyrazit na cesty?

Šárka: Povoleno mají 0,5 promile, ale to už snížili, protože, když jsem přišla před lety do Itálie tak bylo ještě 0,8.

Vladan: Kolega je velmi zodpovědný na předpisy, on raději pojede o pět míň než o jeden na víc. No a letos jsme bydleli u jedné takové paní a ona se nabídla, že nám ukáže cestu. Tak jela svým autem, my svým, a fakt jsme jí nestíhali. Pak jsme jí řekli, že máme strach z radarů a ona nám odvětila, že pokud budeme jezdit podle předpisů, tak budou mít policajti důvod nás zastavit. Že když prolítnete, tak je to v pohodě, když pojedete předpisově, tak mají pocit, že tam bude nějaký problém. (smích)

Chystáš se letos ještě do Itálie?

Vladan: Určitě, mám v plánu letět na Sicílii, na Etnu a moc se těším. Já mám Itálii rád celkově, každá oblast je něčím zajímavá. Nejraději mám však místa, kde je málo turistů.

Šárka: Každý region má svoji kuchyni, svoje typické víno. Na severu se hodně jí mořské plody s bílým vínem, v Toskánsku si můžete zase vychutnat červené víno a steak z hovězího krku na grillu. No a třeba v Rimini jsou to zase Ravioly a Tortellini, kdy ženské každý den válí to těsto, zakládají si na čerstvosti. Na jihu se zase pěstují citrusové plody, takže mandarinky, pomeranče, cedry, citrony. Citrony tam všude rostou jako plevel. (smích)

Na co ráda vzpomínáš z doby, kdy jsi žila v Itálii?

Šárka: Pamatuji si, jak jsem šla okolo nějakého baru a seděli tam samí dědečkové. Poznali, že nejsem Italka, chtěli mě pozvat na skleničku a dali jsme se trochu do řeči. A já se jich zeptala, jestli jsou ženatí, že tam všichni sedí a oni mi odpověděli, že nemůžou být doma, protože jejich ženy vaří, uklízí a kdyby jim tam překáželi, tak by je ty manželky přetáhly smetákem. (smích)

Takže ty Italky jsou takové dominantní?

Šárka: Většinou ano, ale ti Italové jsou zase i hodně pohodlní a jsou rádi, když přijdou domů a mají vše připravené.

V čem se podle vás Italové nejvíce odlišují od Čechů?

Vladan: Někdy za námi přijdou lidé a řeknou, že by si i dali nějaké to vínečko, ale že raději ne, protože ho přes to sklo někdo uvidí a budou ho řešit, že už si dopoledne zase něco dává. A tohle je jedna z věcí, my někdy neskutečně moc řešíme, co si o nás myslí druzí.

Šárka: Před lety jsem se vrátila do Čech a po nějaké době jsem se dala dohromady s mým bývalým spolužákem ze základky. Vzali jsme se a v současnosti spolu máme dvě děti. A ze začátku pro mě bylo docela drsné si přivyknout zpátky na českou mentalitu. Pamatuji si, jak jsem jela jako těhotná k lékaři a viděla jsem před Kauflandem hromadu lidí a ptala jsem se vyděšeně, co se tam stalo a manžel mi řekl, že začíná nový týden s akcemi. (smích) Ponožky v sandálech, kraťasy, igelitky na zastávce… (smích) A hlavně Italové jsou opravdu velmi nápomocní, pomůžou, poradí.

Vladan: V Itálii se stačí zmínit a každý vám ochotně vše ukáže, poradí. Pamatuji si, že když jsem byl malý, tak si sousedi často pomáhali, bavili se, dnes je to už trochu jiné.

Šárka: Italové jsou opravdu dobrosrdeční. Když se mi narodila dcera, tak jsme navštívili s mým současným manželem mého bývalého v Itálii. On nás pozval na oběd v restauraci a utratil šílenou částku. Tenkrát jsme se ještě smáli, že manželova bývalka by nás nepozvala ani na chleba s máslem. (smích) A dceři koupil zlaté náušnice na památku.

Vladan: Všechno je to o přístupu. Když si potřebuji koupit oblek a přijdu do prodejny, tak vnímám rozdíl, když se mě ta prodávající zeptá, co si přeji nebo k jaké příležitosti ten oblek potřebuji. V druhém případě mám pocit, že s nějakým oblekem určitě odejdu. Takže, když k nám někdo zavítá, tak bychom rádi zjistili, na co má chuť, co bychom mu mohli doporučit nebo zda můžeme třeba pomoct s výběrem dárku. Asi jsem stará škola, ale v tomhle pro mě bude osobní kontakt se zákazníkem vždy lepší než prodej přes e-shop.

Na čem italském si nejvíce pochutnáte?

Vladan: Úplně to vidím! Italská restaurace, těstoviny a výborné víno. A přitom poslouchat italské muzikanty.

Šárka: Já bych si dala talíř mořských potvor a k tomu samozřejmě více než jednu skleničku bílého dobrého vína.

A nějaká myšlenka na závěr?

Udělejte si Itálii doma. (smích)