LEPŠÍ KOMUNIKACE S LIDMI ZLEPŠÍ VÁŠ ŽIVOT, ŘÍKÁ LEKTOR A PORADCE PETR JASINSKI

Petr Jasinski je školitel, poradce a zakladatel KurzyKomunikace.cz. Narodil se v Havířově, kde i vyrůstal. Po základní škole nastoupil na elektroprůmyslovku. Už během střední školy tvořil internetové stránky a také ho bavil marketing, v té době se to však nedalo nikde studovat, proto se nakonec k nelibosti rodičů rozhodl nenastoupit na vysokou školu. ,,Nechtěl jsem studovat nějaký obor jen proto, abych mohl říct, že studuji na vysoké škole." A proč ho tak bavilo dělat zrovna ty webové stránky? Mohl si totiž doma ťukat do počítače a nemusel se s nikým moc bavit. Svou práci uměl dobře, ale neuměl ji pak následně prodat. ,,Léta jsem dřel a stejně jsem byl chudý jako kostelní myš."

Umíte si říct o zvýšení platu? Máte pocit, že Vás partner nechápe? Stresuje Vás vystupování před větším množstvím lidí? Přemýšlíte nad tím, co by Vás v životě udělalo šťastným? Petr Jasinski to měl stejně, ze super stydlivého dítěte se však postupně stal sebevědomý úspěšný muž, který v současnosti pomáhá ostatním lidem odbourávat jejich bloky a strachy, které jim nějakým způsobem brání v komunikaci s okolím.

Ve své knize Zralá komunikace jste o sobě napsal, že jste byl super stydlivé dítě. Jak se to projevovalo?

Ano, v kolektivu jsem byl tiché dítě, které si nejraději hrálo samo. Ve škole jsem pak absolutně nesnášel ústní zkoušení, preferoval jsem písemky, z kterých jsem měl dobré známky, v druhém případě tomu bylo přesně naopak, i když se jednalo o stejnou látku. A když jsem pak začal pracovat, tak jsem si nejraději zalezl ke svému počítači. Postupně jsem si uvědomoval, že to nestačí a pokud s tím něco neudělám, tak budu celý život šedá myš. Mí rodiče takhle žili, já vše kopíroval, ale s přibývajícím věkem jsem cítil potřebu začít na sobě pracovat a některé věci změnit.

Zmínil jste, že vaši rodiče to měli podobně. Dá se říci, že nás rodina v tomto směru ovlivňuje?

No jasně, velmi. Lidský mozek prvních šest let života jenom přijímá všechno, co vidí. V té době není ještě vyvinuto kritické myšlení, které porovnává to, s čím jsem se nyní setkal se zkušeností z dřívějška. Dítě nemá co porovnávat, takže pokud se setkává s tím, že se jeho rodič chová stydlivě vůči cizím lidem, tak se mu do hlavy uloží, že takhle se to dělá, takhle je to normální. A pak se chová taky stydlivě a vlastně ani neví proč. Pak musí přijít motivace a impulzy chtít to změnit. V takovém případě je pak důležité přeprogramovat mozek tak, aby vnímal dané situace ne jako ohrožující, ale bral to třeba jako výzvu.

Do kolika let jste byl nekomunikativním introvertem? A co pro Vás bylo tím hlavním impulzem, že jste se na sobě rozhodl pracovat?

Nekomunikativní introvert je introvert, který se ještě nenaučil komunikovat, jen pro doplnění. A co bylo tím hlavním impulzem? Rozchody. Nejprve jsem byl stydlivé dítě, a pak stydlivý dospělý, což mě limitovalo zejména v milostných vztazích. Nebyl jsem schopen dosáhnout toho, co jsem chtěl, po čem jsem toužil, neuměl jsem se vyjádřit a když jsem to zkusil, tak jsem to udělal špatně. Často jsem přemýšlel nad tím, proč mají ostatní kluci u holek úspěch a já ne, a přitom jsem jim mohl mnohdy nabídnout více než oni. A pak jsem si sám odpověděl - aha, jiný kluk přijde, je vtipný a já ne.

Jaká byla vaše cesta k lepší komunikaci?

Nejprve jsem spoluzaložil řečnický klub v Ostravě Toastmasters, kde jsme každý týden trénovali tím, že jsme začali vystupovat před skupinou lidí, a tak se to začalo postupně lámat. Po deseti letech práce v marketingu jsem toho začal mít už nějak plné zuby a taky jsem měl touhu poznat trochu svět. Napadlo mě, že bych to mohl skloubit a nastoupit do nějaké velké mezinárodní firmy. Začal jsem tedy pracovat pro finskou firmu Tieto. Po nějaké době jsem si všiml, že problém s komunikací netrápí jen mě, ale i spoustu mých kolegů. Pracoval jsem s úžasnými ajťáky, ale když měli někomu něco vysvětlit, tak nastal problém. Začal jsem je učit podle své metodologie, bavilo je to, postupně to chtěly i další týmy, a nakonec ze mě firma udělala interního lektora. Postupně jsem zjišťoval, že mi práce s lidmi jde lépe než se stroji a že mě to více naplňuje.

Když se řekne komunikace, co Vás jako první napadne?

Domluvit se. Ta nejdůležitější věc a mnoho lidí si to možná ani neuvědomuje je to, že komunikace je obousměrná záležitost. Potřebujeme se nejen dobře vyjadřovat, prezentovat řečnickou dovednost, ale umět se také zeptat, naslouchat a porozumět tomu druhému. Tragédie je, že nás to nikdy nikdo neučil. Chodíme do školy tolik let, ale na tohle předmět není. Naopak my, co jsme vyrůstali za minulého režimu jsme byli vedení k tomu, že máme poslouchat a dělat jen to, co se nám řekne. Uvědomil jsem si, že to dělám pro sebe, protože by bylo fajn, kdybych si s lidmi porozuměl a oni porozuměli mně. Často jsem předtím slýchával takové to až… Až budeš mít své bydlení, auto a budeš vydělávat dost peněz, tak budeš šťastný. A já to všechno získal a šťastný jsem stejně nebyl. Řekl jsem si, že bude někde chyba a dám si tedy na půl roku pauzu, abych přišel na to, co mě šťastným udělá. Vydal jsem se proto do Španělska a tam jsem si uvědomil, že to jak jsem učil ty kluky v práci a oni pak byli šťastní, že se jim zlepšily životy jak z pohledu pracovního, tak osobního, tak to bylo přesně to, čemu jsem se chtěl věnovat a začal jsem hledat cesty, jak by to šlo dělat.

Proč jste odcestoval zrovna do Španělska?

Protože tam je teplo. Když jsem pracoval pro ty Finy, tak mi nabídli permanentní angažmá v Helsinkách. Ale tam je taková zima, že jsem nebyl schopen ani ochoten tam zůstat déle než jeden měsíc. Občas jsem tam musel zůstat i déle, a to mě dovedlo k myšlence, že bych vlastně mohl žít i jinde než v Čechách. No a pak jsem jednou vyrazil na dovolenou na Kanárské ostrovy, a tam jsem si to tak zamiloval, že bych si uměl představit tam i žít…

Jak se zrodil nápad napsat knihu Zralá komunikace?

Přicházeli za mnou lidé a chtěli, abych jim doporučil nějakou knížku o komunikaci. Na trhu byla spousta odborných akademických knih, které však byly pro normálního člověka nudné. Pak byly knihy plné příběhů, chyběly v nich zase ale praktické dovednosti, takže mohly být jakousi motivací, ale chyběl návod. Jiné knihy zase naplňovaly praktický rozměr, byly čtivé, ale byly zaměřeny jen na jednu věc, třeba na vyjednávání nebo pracovní pohovor. A nelze doporučit čtyřicet takových třísetstránkových knih. Proto jsem se rozhodl vydestilovat esenci celého tohoto oboru do jedné stručné knihy a zdá se, že se to povedlo.

Méně je někdy více, že?

V komunikaci vždycky. Mám oblíbené heslo – Čím méně slov použiješ na to, abys vyjádřil myšlenku, tím je ta myšlenka silnější.

Na zadní straně vaší knihy je věta ,,Tohle je nejdůležitější krátká knížka, jakou si kdy přečtete." V čem spatřujete její důležitost?

Jsem přesvědčený o tom a s tím jsem knihu také psal, že lidem reálně zlepší jejich životy. Tím, že se budou umět vyjádřit a navzájem se pochopit s lidmi v okolí se jim zlepší vztahy nejen na pracovišti, ale i v osobním životě. Na základě té zadní věty lidé možná nakouknou dovnitř a začtou se…

Někdo si možná řekne, komunikovat umí přece každý. Co byste takovému člověku odpověděl?

Obecně nemám potřebu kohokoliv o čemkoliv přesvědčovat. Když je někdo se svou komunikací spokojen a v životě se mu daří, tak to určitě číst nemusí. A lidem, kteří šťastní úplně nejsou, tak těm doporučuji začít hledat to, co je brzdí. Velká část z nich většinou zjistí, že je to stydlivost vyjádřit se, vystoupit s nějakým svým nápadem mezi lidi nebo je brzdí reálná schopnost se vyjádřit tak dobře, aby měli ostatní zájem. V takových případech holt nedostávají zpětnou vazbu, protože to neumí dobře zformulovat.

S čím konkrétně vašim klientům pomáháte?

Například jim pomáhám zbavit se trémy. Spousta lidí má na začátku představu, že lidi, kteří umí komunikovat na to mají talent a ti co to neumějí, ho nemají a smůla. Ale tak to není. Věřím, že to platí u hry na hudební nástroj či malování, ale u komunikace opravdu ne, to je jen dovednost, která se dá naučit. Jiným firemním klientům zase pomáhám učesat jejich nápady, které jdou ven tak, aby byly i dobře přijaty. A pak za mnou přicházejí lidé, kteří mají problémy ve vztazích, neumějí si porozumět, neumí si naslouchat.

Komu byste doporučil Váš kurz?

Úplně každému, kdo má pocit, že ho potřebuje.

A jsou si lidé vědomi, že ho potřebují?

Ti, co s tím bojují, ti to vědí. A pak jsou samozřejmě lidé, kteří komunikují špatně, ale neuvědomují si to. Neměli by však za mnou chodit, dokud si sami neuvědomí, že změnit něco v sobě pro ně bude přínosné. Naše životy se vyvíjejí, a i dobrá rada v nesprávný čas může být naprosto neužitečná nebo dokonce i škodlivá.

Takže, když je někdo například povinně poslán na takový kurz z práce, tak to není to pravé ořechové?

Přesně tak, není nad dobrovolný přístup.

Tvrdíte, že lepší komunikace s lidmi zlepší náš život. Jakých chyb se v komunikaci nejčastěji dopouštíme?

Tou úplně nejčastější je, že mluvíme příliš rychle a nestíháme pořádně přemýšlet. Meleme a meleme a děláme to těžké sobě i té přijímací straně. Další chybou je i to, že neoddělujeme věty. Takový člověk mluví deset minut a byla to jedna věta. Intonace hlasu by měla jít po každé větě dolů, aby to pro posluchače byl signál, že myšlenka byla celá a může si o ní popřemýšlet. A pak také to, že se neptáme protistrany a nenasloucháme ji. Přitom se mnohdy stačí zeptat: ,,Co potřebuješ, abys byl šťastný?" Taky se je dobré zamyslet nad tím, jaké změny chci díky komunikaci dosáhnout. Většina lidí se nezamyslí nad ideálním výsledkem a hned otevře pusu a mluví…

Ve své knize píšete také o vzhledu, který někdy řekne více než hromada slov. Na co máme dát pozor, abychom udělali dobrý dojem?

Je potřeba být v souladu s tím, čeho chci dosáhnout. Představme si to na konkrétní situaci. Chceme se například ucházet o pracovní pozici obchoďáka. První, co musíme udělat, je zjistit, jak se v tomto oboru nebo konkrétní firmě obchoďáci oblékají. Ať už jdeme do přírody, do banky nebo na sportovní akci, vždy platí to samé. Čím více zapracujeme na souladu s protistranou nebo prostředím, tím snazší to bude.

Někdy mám pocit, že v dnešní době se každý snaží prosazovat svůj styl za každou cenu a ostatní by to měli podle nich respektovat. Tak jak to tedy je?

Společnost bohatne a velice frčí individualismus, to je pravda. Výhodou individualismu je to, že podporuje kreativitu a ta může společnost někam posunout. Individualita je možná, ale nesmí ostatním komplikovat život.

Mohl byste zmínit nějaký konkrétní příklad?

V pojišťovnictví se nosí kravaty. Individualitu můžu projevit tím, že si vezmu nějakou výraznou, zvláštní, která zaujme a třeba i firmě něco přinese. Problém nastává, když odmítnu jít v obleku, budu skejťák a firmě to odradí zákazníky. V takovém případě mě chtějí něco naučit, ale nebude to fungovat. S individualitou je to jako s kořením. Když dobře nakořeníme jídlo, tak bude jistě lepší, ale když budeme kořenit o sto šest a vynecháme hlavní ingredience, tak nakonec umřeme hlady, protože nám budou chybět živiny.

Pojďme se teď trochu podívat na partnerské vztahy. Pokud vytvoří introvert s extrovertem pár, na co by si měli dát pozor a co by si měli případně uvědomit?

Důležité je, aby si to vzájemně uvědomovali a respektovali se. Pokud si to nebudou uvědomovat, tak se po období zamilovanosti začnou navzájem štvát a mnohdy se pak rozejdou. Ale pokud to o sobě vědí a začnou s tím pracovat, tak to může i docela dobře fungovat. Introvert se tak může díky extrovertovi dostat do společnosti a introvert se na oplátku postará o složenky, pojistky, povinné ručení či pravidelné opravy, které jsou pro extroverta náročné a introvert je rád, že je užitečný. Je důležité, aby se vzájemně oceňovali. Je dobré, když extrovert vymyslí několik možností, kam by mohli vyrazit, přičemž introvert si vybere, kam se půjde a s kým a také rozhodne o tom, kdy se půjde domů. Lidé se někdy mylně domnívají, že introverti neradi chodí mezi lidi, tak to není, jen je to stojí energii.

Máte pravdu, já se setkala i s tím, že si někteří lidé myslí, že extroverti jsou v určitém směru lepší než introverti. Můžete k tomu říci pár slov?

Většina vynálezců lidstva byli introverti, protože mají tu chuť a trpělivost strávit u nějaké věci tisíce hodin, z čehož by se extrovert asi zbláznil. Ideální je, když mu pak s prodejem pomůže právě extrovert. Uvedu zase příklad. Steve Jobs, byl extrovert, kterého si všichni spojíme s firmou Apple. Přitom Steve Wozniak byl stejně důležitý, akorát jako introvert nebyl tolik vidět. Vzájemně se však překrásně doplňovali.

Co je podle Vás více založeno na pravdě? Vrána k vráně sedá nebo protiklady se přitahují?

Pro kamarádství se více spojujeme s lidmi, které jsou stejné typy jako jsme my. Na partnerské a pracovní vztahy naopak více přitahujeme protiklady, protože dohromady tak zvládneme to, co by jinak nezvládl ani jeden sám. Je skvělé, když partneři využívají silných stránek a pomáhají si v těch slabých.

Co udělat proto, abychom si ve vztahu rozuměli?

Měli bychom se vzájemně ptát a hodně si povídat. Často děláme chybu, když si chceme za každou cenu prosadit svoje a očekáváme, že ten druhý musí na věci nahlížet stejně jako já.

A myšlenka na závěr?

Buďte na sebe hodní a přemýšlejte nad svými sny a potřebami, které nejsou naplněny. Možná přijdete na to, proč tomu tak je… Nebylo by dobré zapracovat na lepší komunikaci s lidmi?