NA PÓDIU JSEM ELVIS, CADILLAC VŠAK PŘED SVÝM DOMEM NEMÁM, ŘÍKÁ VLADIMÍR LICHNOVSKÝ
Vladimír Lichnovský je jeden z nejlepších evropských imitátorů Elvise Presleyho. Svou kariéru zahájil v roce 1998, od té doby má za sebou stovky vystoupení po celé České republice, ale také v zahraničí. Na akcích vystupuje i se svou kapelou Elvis Presley Revival Band.
Povězte nám na úvod něco o sobě…
Jsem Příborák, narozený v porodnici v Novém Jičíně. Nastoupil jsem na střední školu obor mechanik, nikdy jsem se tomu ale nevěnoval. Pak jsem nastoupil na konzervatoř, z které jsem však po dvou letech utekl, protože jsem začal dělat rockovou muziku a ono se to trochu bilo, hlas tím trpěl. Nicméně jsem pořád využíval techniku, kterou jsem se ve škole naučil. Po nějaké době jsem se rozhodl, že pojedu za kamarádem na týden do Anglie, abychom společně oslavili Silvestra a má návštěva se protáhla na dva roky. Učil jsem se anglicky a taky hlídal děti, v té době tam docela frčelo au-pair. Když jsem se vrátil, tak jsem začal opět hrát s jednou barovou kapelou. Po nějakém čase jsem se rozhodl znovu vycestovat, tentokrát jsem se vydal na měsíc s kamarádem do Ameriky. Navštívili jsme i muzeum Elvise v Gracelandu, kde jsem si koupil repliku brýlí a nějaké prsteny. A když jsem se vrátil domů, tak kluky z kapely napadlo, že bychom mohli udělat nějakou show, když jsem si tam koupil ty věci. A tak jsem si půjčil z divadla paruku, oblékl jsem si kostým à la číšník, u které ho jsem si zvedl límec, nasadil brýle a předvedli jsme zhruba hodinové představení. Nicméně se to nějakým způsobem dozvěděl fanklub Elvise Presleyho v Praze, protože do té doby tady nic takového nebylo. Pozvali nás na sraz do Lucerny, přijeli jsme tam a byli jsme překvapeni z toho, kolik je tam agentur a televizí. Natočili to, vše se dalo do pohybu a už se z toho nedalo utéct. (smích) Následně začala zlatá éra zábavných pořadů jako byla Manéž s Bolkem Polívkou, Zlatá mříž nebo Go-Go šou. Dnes už to není, všechny tyto estrády jsou pryč! Poté jsem dostal i nabídku v muzikále Brouci – Evangelium podle Beatles, kde jsem získal roli Elvise, střídali jsme se tehdy s Karlem Zichem. Pak už toho bylo hodně a já se musel rozhodnout, jak to bude dál. A tak jsem šel na volnou nohu, začal se věnovat dráze Elvise a musím říci, že od té doby, co to dělám, jsem nikdy svého rozhodnutí nelitoval.
Zmínil jste, že jste si pořídil repliku brýlí a nějaké šperky. Ale řekl Vám někdo předtím, že vypadáte jako Elvis?
Jedni naši rodinní přátelé vždycky říkali, že se směju jako Elvis, že křivím spodní část obličeje stejně jako on. Oblečení, brýle a další doplňky pomáhají tuto iluzi podpořit. Někdy se samozřejmě setkám i s tím, že mi někdo řekne: ,,A máš to zapotřebí být v tom kostýmu? Proč nezpíváš sám za sebe?" Ale lidi chtějí jít na Elvise, je nezajímá, že máte hlas jako on. Chtějí přijít a mít pocit, že ho vidí, že se s ním můžou vyfotit.
A napadlo Vás tedy někdy, že byste opravdu zpíval sám za sebe?
Ze začátku jsem dělal i svou muziku, ale ten Elvis to tak převálcoval, že už mi pak nezbýval čas na nic jiného. Byl jsem neustále na cestách. Teď jsem si ale doma udělal studio, kde zpívám i s mými dětmi. Doprovázím je na různé soutěže a jsem až překvapený, jak moc se jim daří. Doma máme spoustu hudebních nástrojů – bicí, piano, kytaru, včetně té elektrické, tak společně i hrajeme, ale do ničeho je nenutím.
Takže tato práce je Vaše jediná?
Ano, na nic dalšího by mi už ani nezbýval čas. Byly doby, kdy jsem měl i tři vystoupení za jediný den různě po republice. Od pátku do neděle jsem byl sice pryč, ale pak jsem zase mohl přes týden vozit děti do školky nebo do školy. Je paráda, že mám práci, při které se můžu naplno věnovat svým dvěma dětem. Byl jsem dokonce i chvilku na mateřské. Dodnes si to užívám a nelituji, i když je té práce o trošičku míň! Člověk se nemá honit jen za penězi, že ano?
Považujete svoje vystoupení za fyzicky náročné?
S postupem času čím dál tím více, jak člověk stárne. (smích) Začal jsem v roce 1998, takže letos je to už 25 let, co dělám Elvise. Začínal jsem jako mladík v černé kombinéze s 85 kg. No a dnes jsem Elvise už věkově přežil, fyzicky je to náročnější, ale pořád mě to neskutečně moc baví.
Jak si po vystoupení nejlépe odpočinete?
Nejlépe si odpočinu u muziky a potom ještě při řízení auta. Když se v noci vracíme z akce, tak kapela většinou usne a já si naprosto užívám několika hodinovou jízdu, je to pro mě relax.
Co se Vám vybaví, když se řekne Elvis Presley?
Pro mě je to spojení mnoha věcí dohromady a především velké štěstí! Byl to krásný chlap a musím to zmínit, i když jsem muž. Měl krásné dlouhé řasy. Jeho talent byl obrovský, svým podmanivým hlasem nádherné barvy si dokázal podmanit posluchače, do té doby tak nikdo jiný nezpíval. Elvis vyrůstal víceméně v černošských chudých čtvrtích, kde byl značně ovlivňován černošskou americkou hudbou, na to se pak nabalila jeho technika. Takže, když začal zpívat v rádiu, tak si mysleli, že je to černoch. I jeho rozsah hlasu byl úžasný, ale hlavně měl obrovské štěstí, že žil v době, jaké žil. Dnes už je to jiné.
Díky Elvisovi jste se určitě setkal s velkým množstvím lidí. Které setkání pro Vás bylo opravdu nezapomenutelné?
Existuje agentura Zlatá Praha Production, která je v New Yorku a zatím vším stojí Jirka Suchánek. Všichni kdo tam po revoluci byli, mohou děkovat právě jemu. No a on se dozvěděl, že je tady nějaký Elvis, a tak přiletěl, poslechl si, jak hrajeme a řekl nám, že se mu to líbí a že nás chce do Ameriky. Občas jsme se setkali s lidmi, kteří něco naslibovali a nakonec nic, tak jsme tomu nejprve moc nevěřili, ale pak nám jednoho dne přišly letenky. Odehráli jsme tam několik koncertů od New Yorku, Bostonu, Washingtonu, ale i směrem na jih ke Carolině. Poté jsme se vrátili zpět a Jirka dělal v Mánesu takovou velkou party pro všechny ty umělce a my jsme tam vystupovali. A vzpomínám si, že přišel Karel Gott, stál pod pódiem a bylo vidět, jak to s ním šije, a tak jsem mu nabídl, ať si s námi zazpívá. A on na to: ,,Já nevím, vždyť to je takový blbý." A my jsme mu říkali, že to není blbý. A Karel: ,,Já tam nemám svého pianistu." Ale ten se tam taky nacházel, tak nás napadlo, že by se klavíristi mohli na chvíli vyměnit. A Karel zase: ,,Tak jo, ale když já mám tu kyčel." Byl po té operaci, ale nakonec vystoupil na pódium, dali jsme si společně asi tři písničky a byla to naprostá bomba. Být s Karlem na pódiu byl pro mě opravdu neskutečný zážitek. Potkávali jsme se pak i dalších akcích, nabídl mi dokonce i tykání, samozřejmě jsem to přijal, ale tak moc jsem si ho vážil, že jsem to tykání nikdy nebyl schopen použít. Raději jsem používal: ,,Karle, co kdybychom…".
Máte ještě nějakou příhodu s Karlem Gottem?
Se ženou jsme váhali, kde se vezmeme, v kostele ani na radnici jsme nechtěli, a tak jsme se nakonec rozhodli pro náměstí v Příboře. No a Karel byl zrovna v Bystřici u známých a jeho fotograf byl zároveň i můj fotograf, a tak ho napadlo, že mi ho tam přiveze. Já jsem mu ale nakonec vysvětlil, že to není dobrý nápad, že ve svatební den má být nejdůležitější nevěsta. Ale pak jsme se setkali, Karel nám napsal krásné věnování a já jsem mu tehdy řekl, že by nám mohl zazpívat Pojď, ukážu ti cestu rájem… (smích)
Co považujete na svém vystoupení za nejnáročnější?
Lidi se mě hodně ptají, jak jsem se učil Elvisovy pohyby, já jsem se je neučil. Pustím si jeho skladbu a jde to samo. Éra Elvise se dělí na dvě části. Přibližně do roku 1958 nebo 1959 zpíval takovým tím něžným hlasem, ale pak přišlo období deseti let, kdy točil filmy a nemohl vystupovat. Předpokládali, že lidi po něm budou hladoví a budou chodit do kin, aby ho viděli. A když mu pak ta smlouva konečně skončila, v roce 1968, tak začal znovu, byl to comeback, určitě si pamatujete, jak zpíval oděný v černé kůži. Jenže mezitím se situace trochu změnila a objevili se noví zpěváci se silnými hlasy jako například Tom Jones. V té době začal i Elvis zpívat naplno a vybíral si opravdu těžké věci.
Kdy Vás poprvé napadlo, že byste se chtěl živit hudbou?
Vyrůstal jsem v nehudební rodině a původně jsem chtěl dělat muziku kvůli Michalu Davidovi. Rozhodl jsem se tedy, že se začnu učit na klavír, což rodiče vůbec nechápali, ale pak mi sehnali vyřazený klavír z lidušky. Pamatuji si, že mi ho přivezli traktorem. (smích) Takže jsem nejprve zpíval nosovky, pak jsem začal hrát s kapelou, vystupoval jsem v baru a tam jsem se poprvé dostal k písničkám od Elvise, moc se mi líbily, ale v té době jsem neměl ani tušení, jak třeba vypadá.
V roce 2004 jste se stal druhým nejlepším Elvisem Evropy. Jak na to vzpomínáte?
Napadlo mě, že se přihlásím do největší profesionální soutěže v Evropě, v anglickém Blackpoolu, tady u nás, totiž žádné takové soutěže nebyly. Nic jsem si od toho ale nesliboval, jen jsem věděl, že soutěž je rozdělená na profesionály a amatéry, a tak jsem se zapsal do té druhé skupiny. Zaplatil jsem zápisné, ubytoval se a najednou jsem zjistil, že na tom seznamu amatérských soutěžících nefiguruji, a tak jsem šel za pořadatelem a ten mi řekl: ,,Vy máte webovky, takže jsme Vás přeřadili k profesionálům." (smích) A když jsem se po prvním kole dostal do desítky nejlepších, tak jsem absolutně nechápal. No a pak druhý den vyhlašovali pět nejlepších, nejprve řekli, že páté místo obsadil někdo z Belgie, čtvrté z Holandska, třetí z Anglie… A pak zaznělo moje jméno a já jsem opět nechápal, jak je to možné, protože jsem si tu soutěž chtěl opravdu spíše jen omrknout. Volal jsem pak klukům z kapely a říkal jim, že jsem druhý a kytarista dodal: ,,A co jsi tam posral, že nejsi první?" (smích)
S jakými písničkami jste tam zabodoval?
To vím přesně, jako první jsem zpíval Always On My Mind a poté Suspicious Mind.
Vyhrál jste něco?
Sponzorovala to firma, která šije kostýmy pro Elvise, dělají přesné repliky. První tři si mohli vybrat kostým. Můj stál nějakých 1800 dolarů. V Anglii mě změřili, odjeli do Ameriky a po nějakém čase mi přišel bílý kostým. Švadleny mi to musely doladit na tělo, poslal jsem to zpátky do Ameriky, dozdobili a poslali zpět. Je to ze špičkového materiálu, neskutečná kvalita! Součástí výhry byl i kožený opasek, která má šest kilo. Takže, když se zpotím, kostým nasaje vodu, tak může mít i s opaskem nějakých 30 kg.
Jak se o takový kostým musíte starat?
Vyžaduje velkou péči. Prát se musí ručně, poté jej musím vyvěsit a ozdoby vyfénovat, aby nezkorodovaly.
Jaké to je pohybovat se v komunitě Elvisů?
Někteří si myslí, že jsou Elvisové doopravdy, mají za sebou plastiky, oblékají se jako on, zdobí se jako on. Propadli tomu natolik, že už je to asi jakási schizofrenie. Zažil jsem člověka, který nakupoval v supermarketu, tlačil před sebou vozík a přitom se choval jako Elvis. Já to mám jinak, Elvis patří na pódium a když z něj slezu, tak už jsem Vláďa Lichnovský a dost, jsem sám sebou!
Takže Vám před domem nestojí Cadillac?
Bohužel ne. (smích)
Zmínil jste, že jste vystupoval na turné po Americe. Je nějaký zásadní rozdíl mezi českým a zahraničním publikem?
Upřímně jsem měl z prvního turné trochu obavy, měl jsem pocit, že je to jako tahání dříví do lesa. Přišlo mi to stejné, jako kdyby přijeli Američani do Rožnova zpívat naše lidovky. Ale přišlo tam hodně Čechoameričanů, Slováků, Rusů i Poláků, samozřejmě i Američanů, tak to bylo takové vyvážené a moc fajn. No a ten rozdíl? Západní publikum zná celý repertoár Elvise Presleyho, ať už známé či neznámé písničky. Dokonce mají vypozorované co dělaly fanynky v té době u určité písně a dělají to také. Je to holt jejich ikona. My spíše známe ty velké známé hity…
Nějaká myšlenka na závěr?
Pokud chcete, aby vystoupení mělo úroveň a mohli jste si dovolit i nějaké ty srandičky, tak musí být všechno na špičkové úrovni. Když budete mít kýčovitý kostým, kapela bude špatně hrát a vy falešně zpívat, tak to bude karikatura. Měli jsme na začátku sen, že bychom chtěli hrát v Lucerna Music Baru a hráli jsme tam poté několikrát. Pak jsme snili o vystupování v Americe a to naše turné nám to taky splnilo. Pak jsme dokonce jeli na vystoupení v Madison Square Garden limuzínou stejně jako Elvis v roce 1972. Zažil jsem v podstatě to stejné, co on. Ale nakonec vám tak nějak dojde, že to, že uděláte svým koncertem lidem radost a vnesete mezi ně dobrou náladu je stejně tím největším oceněním za vaši práci.
Foto: archiv Vladimíra Lichnovského
