PETR NOVÁK ZE SKUPINY MAXIM TURBULENC: S MÝM HLASEM SE LIDÉ SETKÁVAJÍ DENNĚ, JEN O TOM MOŽNÁ NEVÍ

https://www.maximturbulenc.cz/

https://www.receptybezbrepty.cz/

Řekni nám něco o sobě...

Jmenuji se Petr Novák, ale většinou mi lidé říkají Ajfel. Tahle přezdívka vznikla až v době, kdy jsem přibral. Na základce mě oslovovali Brčko, protože jsem tak opravdu vypadal, do slova a do písmene. Narodil jsem se v Šumperku, ale vyrůstal jsem v Ostravě. Chodil jsem na základní sportovní školu, ale to už je pěkná historie. Pak jsem nastoupil na střední, kde jsem získal vzdělání v oboru elektrotechnika. Během studia jsem pracoval v rámci praxe u Českých drah, což mělo jednu neskutečnou výhodu, dostal jsem volnou permanentku a mohl jsem tak jezdit po celé České republice zdarma. Vždy mě taky velmi zajímala astronomie, tato záliba se se mnou táhla jako červená nit už základky, a tak jsem se rozhodl, že si ještě udělám Pomaturitní studium astronomie, nějakou dobu jsem pak vedl astronomický kroužek při DDM v Ostravě. Rád si o astronomii povídám a dozvídám se o tomto oboru nové věci, až mě někdy udivuje, že si to všechno pamatuji. Co je pro člověka důležité, to se asi nezapomíná... A čemu se ještě rád věnuji? Můj volný čas je moje záliba a zároveň obživa. To znamená, že všechno, co mám rád, dělám ve volném čase. Takhle jsem se to snažil odjakživa mít.

Kde jsi všude pracoval?

Po škole jsem začal hrát na diskotékách jako DJ, které mě paradoxně katapultovaly do prvního rádia a tím bylo Rádio Orion (1993). Když se podíváme na tu dráhu rádií, tak jsem po nějaké době nastoupil do Rádia Sprint, což teda rozhodně nebyl běh na dlouhou trať, protože tam byly velké finanční problémy. Ze Sprintu jsem šel do Frýdku-Místku, kde jsem začal pracovat v Rádiu Morava, později Kiss Morava, protože rádio změnilo majitele. V Kissu jsem pracoval asi rok a zároveň se blížila doba, kdy jsem měl nastoupit na vojnu... Nastoupil jsem na civilní službu, která se většinou vykonávala v nemocnicích nebo domovech důchodců a mě tehdy napadlo, že se zajdu zeptat do Českého rozhlasu, což byla státní organizace. Tak jsem nelenil a z vlastní iniciativy jsem navštívil tehdejšího ředitele Českého rozhlasu v Ostravě, který mě na rok a půl do civilní služby přijal. Poznal jsem tam mnoho skvělých lidí, třeba Zlatu Holušovou, která je teď mimo jiné majitelkou, jednoho z největších festivalů ve střední Evropě, a to Colours of Ostrava. Za nějaký čas jsem se dostal ke čtení zpráv. Za tu zkušenost ve zpravodajství jsem moc rád. Pak mi skončila civilka a já okamžitě nastoupil do soukromého rádia - Pařízkovo Rádio Čas. Byl jsem u toho samotného začátku, kdy se vše připravovalo a přepojovalo a kdy hrála pořád dokola jediná písnička Papoušek Kakadu, a to celý víkend, 24 hodin. Později jsem přešel do Rádia Helax a po nějaké době mě oslovili kluci z Maxim Turbulenc, zda bych se k nim nechtěl přidat... A já se přidal.

Říkal jsi, že jsi dělal DJ na diskotékách a moderoval jsi různé akce, věnuješ se tomu stále?

Práce DJ a moderátora se dost prolínají, takže jsem dělal nejrůznější typy akcí - diskotéky, svatby, oslavy... Stále mám aparaturu, ale dnes se tomu věnuji už méně, za rok udělám maximálně šest takových akcí. Klidně bych jich udělal více, baví mě to, ale prostě nemám kdy! Upřímně musím říct, že už mě více baví pouštět starší písničky, ale to neznamená, že když si někdo bude přát house nebo jinou alternativu, že mu to nezahraji.

Jak dlouho už jsi členem Maxim Turbulenc? A jak vůbec vznikl název této kapely?

V kapele působím od roku 2005, takže už nějakých 17 let. Sice jsem u vzniku názvu nebyl, protože já jsem přišel až po Panchovi, prvním člověku, s kterým se rozloučili. V každém případě vím, jak to tehdy bylo. Název vymyslel brácha od Dana, Petr Vali, který se vyslovil, že když někde kluci prochází, tak se za nimi dělají turbulence, maximální turbulence, což pak zkrátil na MAXIM TURBULENC. Z této myšlenky to tedy vzniklo a i když se to jeví jako docela hloupý název, tak se to mezi lidmi nakonec uchytilo. Je až neuvěřitelné, že kapela funguje už 28 let, za dva roky budeme mít 30. výročí.

Vystupujete před dětským i dospěláckým publikem. Spatřuješ v něčem rozdíl?

Je to taková zvláštní situace, protože dospělí, pro které zpíváme a kteří už teď mají děti, byli před nějakým časem taky dětmi. Za těch 17 let, co to dělám, si troufám říct, že už je to druhá generace. Takže pro rodiče je to nostalgie, vzpomínka a pro jejich děti je to hlavně sranda! Děti budou pořád stejné, tam se nic nemění, vždy budou mít legraci z barevných oblečků a infantilních písniček. My si nehrajeme na umělce. Všechno, co děláme, děláme proto, aby se lidé pobavili. Nejhorší je, když se někdo považuje za umělce, bere se šíleně vážně a lidi si z něho dělají legraci. A že takových je! Proto to my rovnou přiznáme, nejsme umělci, jdeme po notě zábavy.

Když už jsi zmínil ty vaše barevné oblečky... Kde si je pořizujete?

Za těch 28 let nám je šil jen jeden jediný člověk, nikdo jiný. A tím je pan Mudra, který dělal dlouhá léta starostu Křešína, což je taková malá obec, když se jede z Prahy na Plzeň. Zároveň měl svoje krejčovství, kde nám šil všechny ty oblečky a saka. A my jsme mu za to recipročně hráli na festiválku v obci, který se tam každoročně konal k ukončení prázdnin a začátku školního roku. Šil obleky i některým politikům, myslím, že dokonce Klausovi a Zemanovi. V současnosti se šití už moc nevěnuje, ale když potřebujeme, tak nás nikdy neodmítne. Teď tráví převážně čas na svém velkém statku, kde chová lamy, ovce, krávy... V každém případě, když jedeme kolem, tak se tam vždy rádi zastavíme.

Mohl by ses s námi podělit o nějakou vtipnou historku, která se vám s Maxim Turbulenc přihodila?

My si užíváme každé vystoupení, pokaždé je to pro nás vtipné od začátku až do konce. No a pokud bych měl zmínit jednu konkrétní historku, tak asi tu nejvtipnější, která se nám kdy stala, i když je taková fekální teda... Dan se prostě na pódiu "posral", to se holt někdy stane. Vyprávěli jsme vtipy, zpívali jsme Sluníčko, sluníčko a u té písničky jsme měli nacvičený taneček, Dan zvedl nohu a stalo se. Naštěstí nebylo nic vidět a lidi to nepoznali, to je hlavní! Samozřejmě jsme se mu pak škodolibě smáli a s oblibou mu to připomínali. Jak říkám, dobrá nálada už trvá 28 let.

Jak často koncertujete?

Během podzimu a zimy si plánuji různé akce jako jsou diskotéky, moderování či svatby. A přes léto, v podstatě od května do konce října máme téměř všechny víkendy zablokované. Před covidem jsme odehráli asi tak sto vystoupení ročně. To číslo je tak vysoké díky tomu, že jsme schopni za jeden den udělat klidně čtyři až pět vystoupení. Tento rok se to už začíná pomalu rozjíždět, zatím máme naplánovaných přibližně nějakých sedmdesát akcí.

Co je pro tebe nejnáročnější?

Samotné vystupování mě baví hodně, ale to cestování je velmi náročné. Představte si, že sedíte osm hodin v autě, abyste pak hodinu vystoupili na pódiu, a pak sedíte dalších sedm hodin v autě, abyste stáli zase hodinu někde jinde. Takže celý den v autě a dvě hodiny práce. Dřív jsem to tak nevnímal, ale teď mi to začíná vadit čím dál tím víc. A ten počet najetých kilometrů...

Na kterou písničku se lidé na vašich koncertech vždycky těší?

Určitě jich je více, ale myslím, že asi ta nejoblíbenější a zároveň nejznámější je Jede jede mašinka. Ten největší paradox na tom je, že hudba není naše, je to americký tradicionál, což je něco jako u nás lidovka. Výborné na tom je to, že se za to nemusí autorovi platit. Text jsme taky nenapsali, je od kapely Sentinel, Dan to s nimi vykšeftoval za pár korun nebo piv v hospodě, to už nevím.

Každý jste odjinud, jak to děláte, když hrajete?

To máte vlastně jedno, kde bydlíte. Dan je z Prahy, takže, když hrajeme někde poblíž mě, tak on přijede vlakem a já jen sjedu kopec. A když hrajeme v Praze, tak já s Tomášem přijedu autem. Pokud hrajeme někde na půli cesty, tak se to srovná!

Velmi často jste zaznívali na MS v hokeji 2022. Proč zrovna vaše písnička Hajný je lesa pán?

Ano, je to pravda. I letos zazníval náš song po gólu jednoho z našich hráčů. Tentokrát si to prosadil Matěj Blümel, čímž navázal na mnohaletou tradici. Moc si toho vážíme!

A jakou hudbu posloucháš rád ty?

Rádia vůbec neposlouchám, mám třeba Spotify nebo Apple Music a tam to funguje tak, že když se mi nějaká písnička líbí, tak si tě ten program načte a podle toho co posloucháš, co se ti líbí, ti začne doporučovat další hudbu. Takže mám plný playlist věcí, které se mi líbí, ale vlastně ani pořádně nevím, co to je.

A jak ses vůbec dostal do Palkovic? Je pravda, že místo, kde bydlíš je určitým způsobem spjato se seriálem Přátelé zeleného údolí?

V roce 1992 nebo možná o rok později jsme začali stavět chatku, která byla vedle pana scenáristy Jaroslava Müllera. V hlavní roli hrál taky Müller, ale to byl Vlado, otec od toho zpěváka, takže jen shoda jmen. Měl chatku vedle nás, na Hůrkách, tehdy si vzal rok neplaceného volna, aby napsal seriál Přátelé Zeleného údolí. Tím zeleným údolím určitě myslel takový ten pás, který vede přes pole. No a jak to vzniklo? Nejprve na tu naši chajdu jezdívali naši, na začátku tam nebylo skoro nic a mně to přišlo jako škoda. Tak jsem to tam začal trochu opravovat, upravovat, dostavovat, řešit nějaká povolení apod. Jezdil jsem tam čím dál častěji, až jsem si jednoho dne všiml, že tam bydlím.

Kromě zpívání s Maxim Turbulenc se věnuješ i svým třem dabingovým studiím. Co tato práce obnáší?

Své první nahrávací studio jsem si založil v Ostravě, někdy kolem osmadevadesátého roku. Tehdy jsme dabovali převážně počítačové hry, udělali jsem jich snad kolem pětiset. Získali jsme i nějaká ocenění, třeba za hru Rayman 3. V této hře jsem namluvil takového skřeta, který dělá nápovědu, pokud by vás to zajímalo, tak se můžete podívat na Youtube. Postupně se studio rozrůstalo a v současnosti už mám tři. Přicházejí nám zakázky a objednávky i ze soukromých televizí, teď děláme hodně pro TV Prima a pro jejich kanály jako je například Prima ZOOM, Prima LOVE... Potom jsme dělali a děláme National Geographic, Discovery Channel či Auto Motor und Sport, což je německý kanál o automobilech, který děláme už asi deset let. No a do toho taky spousta reklam, mohl bych třeba vypíchnout tu na Baumax. Troufám si říct, že s mým hlasem se lidé setkávají denně, jen o tom možná neví. Za tu dlouhou dobu jsem spolupracoval i s neskutečným množstvím zajímavých lidí a jsem za to moc rád. Určitě není v mých silách vyjmenovat všechny, ale mohl bych zmínit třeba Bohdana Tůmu, Zdeňka Mahdala, Aťku Janouškovou, Davida Prachaře nebo Lou Fanánka Hagena.

A co Recepty bez Brepty? V čem spatřuješ svůj úspěch v době, kdy existuje tak velká konkurence?

Mě baví strašně moc vařit. V kamerové a zvukové technice mám dobrou průpravu, a tak jsem se to rozhodl skloubit. Byl jsem doma a vařil a přitom jsem si říkal, proč to zároveň nenatočit. A tak jsem v lednu nebo únoru roku 2017 vydal své první video, na kterém jsem připravoval gulášovou polévku. Dnes už má asi 500 tisíc zhlédnutí, ale nejlepší video to není. Rekord stále drží vepřový řízek! Ten má už 2.700.000 zhlédnutí. Postupně jsem měnil systém pořadu, natáčení, minutáže apod. Na TV Seznam a Youtube už tento pořad sleduje přes dva miliony diváků měsíčně, což mě opravdu nesmírně těší. A v čem spočívá ten úspěch? Tak zaprvé možná v tom, že se tam nemluví a ani tam nejsem vidět. Celý život mluvím, ale tady mi to nepřišlo na místě. Vždyť to stačí názorně ukázat, vytvořit krátký text, aby si člověk mohl vzít mobil do kuchyně, v klidu si uvařit a nemuset přitom poslouchat hromadu kydů. A možná i tím, že tam nemluvím a dávám titulky téměř do třiceti jazyků, tak se mi na to začínají hodně dívat i sledovatelé ze zahraničí, takže si mou gulášovku už uvařili i v Argentině nebo Americe. A zadruhé - je mi to jedno, dělal jsem to hlavně pro zábavu a pro radost. Úspěch někdy pramení z jednoduchosti a krátkosti toho všeho!

A co dál? Jsi otevřený nějakým dalším výzvám?

Jsem ve fázi, kdy se snažím si ty příležitosti nenabírat. Když jsem byl mladší, tak jsem byl otevřený různým věcem, ale teď už je pro mě důležitější klid. Užívat si, posedět si venku, zajít si do přírody, trávit čas s lidmi, které mám rád. To jsou pro mě příležitosti, ne nějaké finanční výzvy! Člověk si k tomu asi během života dojde. Někdy vás ty příležitosti mohou i zničit, třeba vyděláte obrovské peníze, ale k čemu vám to bude, když budete umírat a nebudete spokojený s tím, jak jste svůj život prožili.