PŘI VÝSTUPU NA K2 JSEM ZAŽÍVAL EUFORII, ABSOLUTNÍ APATII I PANICKÝ STRACH ZE SMRTI, ŘÍKÁ HOROLEZEC LIBOR UHER

Libor Uher stanul v roce 2007 jako druhý Čech na vrcholu druhé nejvyšší hory světa K2, což mu zcela změnilo život. Zúčastnil se i mnoha dalších expedic. Je také organizátorem různých sportovních akcí, například i Beskydské sedmičky, která se stala v horském prostředí fenoménem. Jedná se o extrémní závod, ultramaraton a dálkový pochod, v Moravskoslezských Beskydech. První ročník B7 se uskutečnil v roce 2010.

Narodil se ve Frýdku-Místku. Pak bydleli asi rok a půl u babičky na Morávce, kde byl velký statek. Později se přestěhovali do Řepiště, s kterým má spojené dětství. Po základní škole nastoupil na učňák ve Vratimově, kde se vyučil automechanikem. Po ukončení studia, v roce 1989, nastoupil do práce, do jednoho autoservisu v Místku. 

Vyučil jste se automechanikem. Kdy Vás začaly napadat myšlenky, že byste se v životě začal věnovat i něčemu jinému?

V životě vás formuje to, s kým se stýkáte. Takže, když budete vyrůstat mezi fotbalisty, tak z vás bude s největší pravděpodobností fotbalista nebo tomuto sportu budete alespoň dobře rozumět. V patnácti letech jsem měl první lásku, a protože začala tancovat ve folklorním souboru, tak jsem tam začal chodit taky. Chtěl jsem se naučit polku, valčík, tak jsem si řekl, že to je vlastně skvělá příležitost, jak se ty tance naučit, a že to budu mít zároveň místo tanečních. V nějakých patnácti či šestnácti letech jsem začal tancovat a vydrželo mi to zhruba do třicítky. Pak jsem se dostal do vojenského armádního souboru v Brně, tehdy se to jmenovalo Jánošík, s kterým jsem prožil pestré roky během mé vojny. Když jsem se v životě do něčeho pustil, tak jsem to dělal opravdu naplno. Proto byl pro mě ten folklor po dlouhou dobu v mém životě na prvním místě. Po vojně jsem působil ve folklorním souboru v Ostravě. Bylo to po revoluci, Evropa se otevřela a my jsme tak cestovali do Turecka, Norka, Dánska a mnoha dalších zemí. Asi v roce 1995 jsem pozvolna začal chodit po horách. V roce 1992 jsem se totiž oženil a vyženil jsem švagra, který měl k horské turistice velký vztah, a tak jsme začali chodit společně. Nejprve to bylo spontánní, chodili jsme sami. Ale pak v roce 1998, naši hokejisté mimochodem vyhráli Nagano a my jsme se přestěhovali do Frýdku-Místku. Vyhledali jsme v tomto městě horolezecký oddíl, nějakou dobu jsem pak byl dokonce i předseda tohoto oddílu a de facto jsem tam doteď. Horolezectví mě začalo postupně vtahovat, poznával jsem tam nové lidi a poznal jsem i pár kamarádů, s kterými se přátelím doteď. Už se vám stalo, že jste v životě narazili na správné lidi, kteří vás začali ovlivňovat? Mně se to stalo tenkrát, vesměs to byli nějací inženýři či jinak vzdělání lidé a mezi nimi byl i můj parťák Péťa, který zásadně ovlivnil můj život. Dokopal mě třeba i k maturitě, řekl, že mi to otevře nové obzory a samozřejmě měl pravdu. Někteří mě nakopli k horám, jiní k tréninku či extrémním závodům. Do dvou let jsem se s tím kamarádem Péťou přihlásil na můj první extrémní závod a asi po třech letech se mi podařilo jeden závod dokonce vyhrát. Myslím si, že se to jmenovalo Jesenický tvrďák, jednalo se o multisportovní disciplínu, která zahrnovala běh, lezení, plavání, kajak i jízdu na kole, zhruba na 160 km. Začal jsem hodně trénovat a moje výkonnost šla prudce nahoru. Pak přišel rok 2005, kdy se mi podařilo vyhrát extrémní závod jednotlivců. A vzhledem k tomu, že ten závod absolvovalo mnoho horolezců, tak mě oslovila jedna skupina z Ostravy, která sháněla 8 až 10 horolezců na expedici na K2 a já tak v tomto roce dostal pozvánku.

Když jste dostal pozvánku na expedici na K2, co Vám jako první proskočilo hlavou?

Bylo to jako oheň a led. Na jednu stranu naprosté wow. Do té doby jsem jezdil do Tater či Alp a měl vylezených maximálně nějakých 4600 m, nebylo toho moc a do toho hned pozvánka na K2. Ale na druhou stranu jsem cítil obrovský respekt, ani ne strach, ale nikdy jsem nebyl tak daleko. Pákistán, Himaláje mě lákaly, ale zároveň jsem řešil finance, protože se jednalo o velmi nákladnou záležitost. Z poloviny to bylo dotované sponzory, ale i tak musel každý z nás složit zhruba 400 000 Kč, aby mohl jet, což pro mě nebylo úplně jednoduché jako pro automechanika. Věděl jsem to ale rok dopředu, takže jsme odložili nákup nového auta, 200 000 Kč šlo z mých rezerv a 200 000 Kč mi půjčili rodiče.

Jak znělo to pozvání na K2?

Příští rok jedeme na K2, jedeš? Ber nebo nech být! Asi neexistuje člověk, který by řekl, že ne, když by dostal takovou nabídku. V té chvíli jsem nevěděl, kde na to sice seženu peníze, ale okamžitě jsem řekl, samozřejmě, jasně, chci jet! To, že jsem se dokázal během mé krátké sportovní kariéry vypracovat tak, že mě pozvali, pro mě byla opravdu velká pocta. Za deset let intenzivního tréninku byl viditelný progres, nebylo to zadarmo, ale zároveň to pro mě byla velká výzva a byl jsem na to pyšný.

Jak jste se na expedici na K2 začal připravovat?

Nepředstavujte si to tak, že člověk nedělá nic a najednou se rozhodne jít na osmitisícovku. Určitě mi hodně dalo i působení v tom folklorním souboru, byla to neskutečná dřina, dril, 2x týdně tříhodinové zkoušky, kdy se cvičilo tak, že z nás nepředstavitelně lilo, jenom jsme měnili trička. Představte si, že jsme chodili například po schodech pozpátku, to byla svalovka, nohy jsem měl pak unavené stejně jako po nějakém extrémním závodě. V tanci zapojíte celé tělo a když je to navíc v páru a tu ženu různě zvedáte, přenášíte, tak je to někdy opravdu velmi náročné. Nějakou dobu jsem tancoval a zároveň i chodil po horách, ale pak si ty hory braly čím dál tím více času a tím méně ho zbývalo na tanec, a tak jsem se musel rozhodnout čemu dám přednost, a tak jsem měl v roce 2000 poslední vystoupení v kroji.

Jak vzpomínáte na měsíce, které předcházely expedici?

Byl to hektický rok, zlomový, protože jsem se i zároveň připravoval na maturitu. Původně jsem měl maturovat jako dálkař v úterý, ale to už jsem měl být v Pákistánu. Tak mě přesunuli na pátek, kde jsem jako 34letý chlap konal zkoušku s osmnáctiletými studenty v rámci denního studia. Takže jsem se učil na maturitu, balil se na expedici a do toho ještě trénoval. Masakr. (smích)

Jak jste se musel fyzicky připravovat?

K2 pro mě byla obrovská motivace, velký hnací motor. A tréninků jsem přidal o 100% více oproti době předtím. Zaměřoval jsem se hodně na lezení, takže jsme jezdili do Tater, do Alp, lezli jsme ledy ve sněhu a učil jsem se práci v zimních podmínkách, výškové horolezectví atd. Fyzička je samozřejmost, k tomu musíte mít i technické zkušenosti, znalosti, jak ovládat techniku, fungovat v mraze, zvládat diskomfort a další. Trénink byl absolutně intenzivní, vstával jsem v pět ráno, abych mohl běhat, pak jsem se rychle osprchoval a na sedmou spěchal do práce. Dlouhý trénink byl většinou odpoledne, trval 4,5 až 6 hodin, většinou 2x týdně. Dělal jsem si tréninkový plán, který byl 6+1, což znamenalo, že jeden den byl regenerační a šest dní jsem makal. Ale pak už jsem i ten regenerační den využíval k nějakému lehkému tréninku, vzal jsem třeba svoje děti do bazénu, takže jsem si s nimi zablbnul a zabil tak dvě mouchy jednou ranou. Nebo jsme šli sáňkovat na kopec nebo na kolo. Bylo mi líto, že rodina musela jít někdy stranou. Za týden jsem potřeboval odtrénovat cca 25 hodin, ráno běh, odpoledne kolo a k tomu zařadit co se dalo.

Určitě jste začínal na nějakých horolezeckých stěnách, a co pak bylo dál?

Ano, začínal jsem na jednom bazéně, to mě ale brzo přestalo bavit, bylo to nízké, a tak jsem si pak udělal i stěnu v práci, osmimetrovou převislou stěnu, kterou jsem měl nad svěrákem a zvedákem na auta. (smích) Pak jsme se vydali do Tater a vydali se třeba nějakou cestou mimo chodník, mimo značku a dostali se tak do skalnatého terénu. Postupně jsme zkoušeli těžší a těžší terény. Takže jednoduše řečeno, nejprve je to chodecké, pak turistické, pak vysokohorské a nakonec, když uvidíte kousek kamene, tak ho přelezete, obtížnost 2 nebo 3. A samozřejmě, že vás postupně láká čím dál tím větší obtížnost skály. Paradoxní to je ale v tom, že čím je ta skála lehčí z hlediska jejího zdolání, tak tím je nebezpečnější.

Říkáte, že čím je ta skála lehčí z hlediska jejího zdolání, tím je nebezpečnější. Mohl byste to vysvětlit?

Protože jsou tam volné kameny, kterých se stačí dotknout a mohou spustit lavinu. Malý kámen vám ujede zpod nohy, drcne do dalšího kamene a už to jede všechno dolů. Takže, když lezete třeba tu pětku, tak je to sice kolmé nebo lehce převislé, ale zároveň bezpečnější, protože se to dá zajistit a nemá vám tam co spadnout na hlavu. A pokud si ublížíte, tak je to většinou tím, že to špatně odjistíte nebo uděláte jinou chybu.

Jak je to vlastně s teplotou v Himalájích?

V bejskempu v Himalájích, V 5000 m je v noci -5 a +25 na slunku, jsou tam obrovské teplotní rozdíly. Co kilometr to deset stupňů dolů, takže v 6000 m je už -15, v 7000 m – 25, v 8000 m – 35 stupňů, samozřejmě plus minus. Do toho tam sněží, zápasíte se silným větrem, lavinami a nedostatkem vzduchu, z kterého vás bolí hlava.

Kolik času jste v těchto podmínkách strávil?

Nejprve přijedete pod kopec. Pod kopec znamená, že se musíte dostat do 5000 m, jen pro zajímavost, v Evropě jsou všechny vrcholy nejvyšších alpských kopců nižší než tam, kde bydlíte v základu ve stanovém městečku. V tom bejskempu pod K2, bydlíte dva měsíce. Přesun z naší republiky do tohoto místa nám trval nějakých deset dní, což zahrnovalo 120 km pěšky, cestování auty a letadlem. Pak bylo potřeba vynést veškeré zásoby a vybavení nahoru, s tím nám naštěstí pomohli nosiči. Pak jsme se začali postupně aklimatizovat, což trvalo zhruba měsíc. Během této doby se potřebujete srovnat s nadmořskou výškou, která souvisí s nedostatkem kyslíku. Postupně se Vám začnou vytvářet červené krvinky, tělo vytváří erytropoetin, díky kterému můžete v těch výškách dýchat. Když jsem se poprvé dostal do té výšky 5000 m, tak jsem myslel, že umřu, za týden jsem se začal srovnávat a za 14 dní jsem byl už úplně v pohodě. Pak jdete do 6000 m, pak do 7000 m, pak se odvážíte do 8000 m a pobýt tam i jednu nebo dvě noci. Samozřejmě se bavíme o výstupu bez kyslíkového přístroje.

Jak jste se v těchto podmínkách po zdravotní stránce cítil vy?

Vyjádřil bych to slovy totální hrana, která se projevovala jak po fyzické stránce, tak po té mentální. To, co se mi honilo hlavou, bylo chvílemi na psychiatrii. (smích) Kdybych vám to měl přiblížit, tak bych to popsal asi následovně. Představte si, že máte obrovský hrnec a do něho nasypete všechny emoce, které existují – radost, panika, strach… Všechno to zamícháte a přesně takové jsem měl pocity. Občas mě přepadl panický strach ze smrti, pak to vystřídala absolutní apatie a nakonec to završila euforie, kdy jsem se smál každé blbosti. Chvíli jsem si říkal – Ty vole, my tady chcípneme! A pak zase – Paráda, jdeme! Smích střídá pláč a takhle jste v tom třeba týden. A v tomto rozpoložení se máte racionálně rozhodovat, zvažovat pro a proti. Funguje tam ale stádový a pudový efekt – jdou všichni, tak jdu taky.

Jak jste to měl se strachem?

To je těžké, mně to neskutečně baví a vyhledávám ten adrenalin. Riziko toho pádu a zranění souvisí s vzrušením, které pak člověk zažívá, když bojuje s přírodou, snaží se nezemřít a zdolat to. Je to taková zvláštní úchylka. Sport je o tom, že soupeříte s časomírou, nepotřebujete soupeře, stačí vám jen stopky, postavit se na start a snažíte se pokořit metu deset sekund na stovce. Nebo soupeříte s jiným člověkem či týmem, tak to mají třeba hokejisti nebo dva boxeři v ringu. A pak je třetí možnost, kdy je vašim soupeřem příroda, skála nebo voda.

Hovoříte o obrovském riziku. V čem konkrétně ho spatřujete?

Týká se to věcí, které absolutně nemáte šanci ovlivnit.

Například?

Pád laviny, nástup výškové nemoci, extrémní počasí či pád do trhliny. Z ničeho nic můžete dostat edém mozku, plic či vám začnou odcházet ledviny nebo se začnete zavodňovat a otékat. Tam je to vždy jak blesk z čistého nebe, je vám dobře a najednou se něco projeví a vy to vůbec nečekáte. Když vás doma začne bolet zub, tak si prostě zajedete na pohotovost. Tady je situace jiná, nejbližší vesnice, do které pro vás může někdo přijet s Jeepem je 120 km daleko, což je 3 a půl dne pěšky. A teď si představte, že máte třeba zlomeninu nebo zánět slepého střeva a k nejbližšímu doktorovi to je 250 km a navíc to je nějaký Pákistánec, skoro jak nějaký zvěrolékař, kdybyste viděli ty podmínky, tak k němu nevlezete. (smích) Musíte jít do toho s tím, že se vám nesmí absolutně nic stát, s sebou si vezmete pár prášků od bolesti, na žaludeční problémy, živočišné uhlí, nějaká antibiotika a hlavní je, zajistit si dobrého lékaře, který vám bude k dispozici alespoň po telefonu.

Když jste lezl nahoru, proletělo Vám někdy hlavou, že se třeba nemusíte vrátit?

Kdyby mě teď někdo oslovil, jestli půjdu znovu na K2, tak mu odpovím, že ne! Protože nyní už vím, co všechno se může stát a jak moc to je nebezpečné. Tam to není z hlediska přežití ani 50 na 50, řekl bych, že je to spíše 90 na 10. Tenkrát jsem měl v podstatě nulové zkušenosti, ale právě ta nevědomost, kdy jsem neměl absolutně představu, co mě tam čeká, mi v ten moment vnuklo jedinou myšlenku – wow, jdu do toho! Teď už nejsem ani fyzicky v té formě, v jaké bych musel být. Jak už jsem zmiňoval, šíleně jsem trénoval a stejně to bylo málo. Jednoduše řečeno, čím více je člověk do těch hor připravený fyzicky a samozřejmě také technicky, tím větší šanci má přežít a zároveň se v daných podmínkách i méně trápí. V každém případě to riziko, že se nevrátíte, je stále velmi obrovské.

Řekl jste, že při zdolávání K2 bylo riziko smrti opravdu obrovské. Jak jste se snažil svůj strach potlačovat?

Když jsme lezli nahoru, tak tam byli dva mrtví. Pokud člověk umře například v těch 7000 m, tak tam už zůstane, zamrzne. Takže občas narazíte na zamrzlou mrtvolu v ledu a musíte ji překročit, protože ne vždy se to dá obejít, na skalné hraně se to například nedá obejít obloukem. A jediné, co vám v tu chvíli může částečně pomoct je jakási forma alibismu, kdy si říkáte, že vám se to nemůže stát.

Takže pomoci se tam člověk nijak nedovolá?

Jdete tam na vlastní riziko a musíte počítat s tím, že když se vám něco stane, tak si pomoc nepřivoláte. Člověk tam je sám za sebe a nemůžete počítat ani s pomocí ostatních, co tam jsou s vámi. Když uděláte chybu, tak se prostě nevrátíte zpátky. Není možné, aby vás například kolega vzal kolem ramen nebo na záda, to je naprostý nesmysl! Když se chystáte nahoru, tak usilujete o minimalizaci váhy batohu. Když se balím tak si vezmu jedny ponožky na převlečení, dvoje rukavice – jedny prstové a jedny palčáky, termosku, čelovku, foťák, jídlo, 50 m posledního lana, karabinu, sedák, cepín, nádobí, vařič, včetně malé bomby… Už ten samotný batoh něco váží, takže jsem se snažil odpárat veškeré reklamy, řemínky, vycpávky, pláštěnku, protože tohle všechno je zbytečná váha navíc. Vzal jsem si jen půlku čokolády, protože celá by byla těžká. A teď představa, že potáhnu 80 kg chlapa v oblečení? To není šance…

Je to směrem nahoru stejně náročné jako dolů? Nebo je něco z toho přece jen náročnější?

Sestup je součástí výstupu, takže, když ho nedáte, tak je to úplně stejné, jako byste tam nahoře nebyli, protože to nebudete mít komu sdělit. Výstupová práce je většinou náročnější v tom, že jdete proti gravitaci, ale zase máte větší fyzický fond, který samozřejmě postupně klesá. Proto je hodně důležité rozložit si energii tak, aby vám zbyla i na sestup. Při sestupu nebezpečí spočívá v tom, že člověk je už po těch dnech většinou apatický, můžete zakopnout, mačkami si třeba škrtnout o botu a když začnete padat a nezabrzdíte se na prvních dvou metrech, tak už pak nemáte šanci.

A nějaká myšlenka na závěr?

Pokud si chcete zkusit převýšení jaké je na K2, tak si zkuste ujít B7, tam to máte bez rizika, že někde spadnete do trhlin, zasype vás lavina nebo vám zkolabují plíce.

https://www.beskydskasedmicka.cz/b7/

Fotografie: archiv Libora Uhra