PROČ SE INDIÁNI NECHTĚJÍ FOTIT? ROZHOVOR S FOTOGRAFEM, KTERÝ VÁS NAUČÍ VNÍMAT SVĚT JINAK
Fotojarinko alias Jaroslav Krkoška pochází z Frýdku-Místku, kde také žije. Během své kariéry nafotil nespočet fotografií s nejrůznějšími lidmi. Do svého fotoaparátu zachycuje okamžiky z akcí, koncertů, svateb či jiných významných událostí, ale třeba i takové, které mu později připomenou nějakou hezkou chvíli či zážitek.
Jak ses vůbec dostal k focení?
Můj taťka vždycky rád
fotil a díky němu máme doma hromady fotek. Chodil i po horách, což mám taky po
něm. Naučil mě vnímat. Pak jsem měl přítelkyni, která tehdy ještě fotila na klasický
film a já si k focení začal nacházet čím dál vřelejší vztah. Dneska
nacvakáš x fotek ze všech směrů, a pak si vybereš tu nejlepší, ale tenkrát
musel člověk více přemýšlet co nafotí, byl omezený 36 fotkami, maximálně 38.
Pak přišla ještě investice za vyvolání fotek a čekání na výsledek. Učilo to
lidi trpělivosti. Po nějakém čase jsem se rozhodl, že si koupím vlastní
zrcadlovku. Nafotil jsem tehdy svou první svatbu za 1000 Kč, ale dostal jsem
2000 Kč, takže 100% dýško, paráda! (smích) Za těch téměř dvacet let jsem na
sobě pracoval, snažil se zdokonalovat a vždy, když jsem se ohlédl zpátky, tak
jsem viděl progres v čase. Člověk se holt stále učí a zdokonaluje. Musí…
A jaké zaměstnání sis vyzkoušel předtím?
Původně jsem se vyučil
zámečníkem pro důlní stroje a zařízení, umím tedy opravit důlní kombajn (smích),
ale k tomu jsem se nikdy nedostal. Po vojně jsem jezdil s náklaďákem u
ČSAD, vozil mléko, pečivo a nakonec 6 let pivo, ale také jsem pracoval na pile
a dělal nábytek.
Takže máš s čím srovnávat. Pověz mi tedy, v čem spatřuješ největší výhodu tvé současné práce?
Je to určitě svoboda. Pracuji třeba o víkendu, ale přes týden můžu zase někam vyrazit a dané místo si vychutnávat bez náporu turistů.
Když se řekne focení, co tě jako první napadne?
Indiáni se nechtějí
fotit, protože věří, že jim to bere duši. Když uděláš 10 fotek za sekundu,
člověk je pokaždé jiný, v případě videa to tak není. Dle mého názoru jsou
nejlepší momentky, lidi se na nich tváří přirozeně, a to je super! A hlavně spousta
lidí to má tak, že by s fotkou nebyli spokojení, i kdyby se fotili sami. Takže je pak vyfoť pěkně… Já si říkám, nejsem Harry Potter, jsem fotograf jako. (smích)
Ale ne, líbí se mi, že tady po mně něco zůstane. Když si vezmu s kolika
lidmi jsem se setkal, kolik lidí jsem vyfotil… A až tady jednou nebudu, tak si
někdo vytáhne své fotky a pořád to jméno bude kolovat. Ale není to o tom, že
bych byl nějaký egoista a radoval se z toho, že vás tady budu ještě 120 let strašit,
když se budete dívat na fotky od Fotojarinka. (smích)
Co je na tvé práci naopak nejnáročnější?
Fotit do ranních hodin a na druhý den znova, není úplně ideální no. (smích)
Nejnáročnější…? Rozesmát smutné lidi. Naladit se nejprve na ně a poté je na tu správnou frekvenci-náladu přeladit. Většinou to jde samo, ale někdy je to celkem fuška. Na neustálé investování, ať už do foťáku, počítače, tiskárny, dronu, kvalitních programů, jsem si už zvykl. A většinou je to tak, že koupíte jednu věc novou, a ta už nechce spolupracovat s těmi ostatními přístroji staršího typu. Ale člověk by hlavně neměl propadnout nemoci nakupování. Když se ti něco líbí, tak si říct: ,,Potřebuji to, nebo to chci?"
To je hodně zajímavá myšlenka. Můžeš to ještě trochu rozvést?
Jdu se občas kouknout do
elektra a jen tak se dívám co ty nové věci všechno umí. Je to lákavé, samé
"výhodné" akce. Ale pak si uvědomím, kolik času budu muset strávit
v práci, abych si na některou z těch věcí vydělal. A když mám doma třeba
televizi, která je funkční, tak je to rozmar a peníze raději zainvestuji do
něčeho smysluplnějšího. Prostě uvažuji nad tím, co je pro mě v životě potřebné
a co méně. Jasně, taky občas uletím.
Člověk si má dělat radost, ale s rozumem. Za socialismu se mě líbilo, že když jste
přišli do obchodu, byl tam pult, za pultem jen základní potraviny a stačilo.
Žádné akce a lákadla. Dnes uvidíte v obrovském nákupním centru 2+1 hned u
vchodu a všechno nutně potřebujete. S přibývajícím věkem si někteří lidé
uvědomují, že materiální věci nejsou všechno. Stáří je mnohdy donutí zpomalit,
vzpomínají a jsou jim některé věci líto. Často se setkávám s tím, že za
mnou do ateliéru přijde starší člověk, aby se vyfotil na průkazku a ptá se mě,
za jak dlouho to bude hotové. A já řeknu, že za pět minut a on je překvapený,
že to bude téměř hned. Tito lidé neberou všechno jako samozřejmost jako je to u
mladých lidí, oni zažili dobu, kdy se na fotky čekalo třeba i týden. Takže
užívejte života, dokud můžete. Cestujte, dělejte, co vás baví a buďte trpěliví
a vděční! Ale taky myslete na to, že co je pro vás důležité teď, to pro vás
nemusí být důležité za nějaký čas!
Co je pro tebe tedy v životě nejdůležitější?
Lidé, s kterými se cítím dobře a smysluplně strávený čas. Věřím, že spokojený člověk vyzařuje určitou frekvenci a ta přitahuje lidi se stejnou frekvencí. Jednoduše řečeno, máš kolem sebe takové lidi, jako jsi ty sám. Když na sobě budeš pracovat, růst, tak přestaneš určité lidi potkávat, ale naopak jiné lidi k sobě přitáhneš. Vrána k vráně, říkávala babička... Měl jsem nejhodnější babičku na světě. A tak to funguje i ve vztahu. Když je někdo duševně níž a někdo výš, tak se budete dolaďovat. Ale ten, co je níže musí chtít na sobě pracovat. Často se však stane, že ten, co je dole zleniví, přestane na sobě pracovat a partner to tahá za něj. To jde vydržet jen určitou dobu. Takže ten aktivnější se jde projít a tomu druhému se nechce, leží doma a jen vysává a vysává energii ze svého protějšku. A tady mě vždy napadá ještě jedna myšlenka…
A jaká?
Jak je možné, že když jde
člověk na procházku, tak je více odpočatý, než kdyby ležel a odpočíval na
gauči?
A také je důležité s kým jdeš, že?
Přesně tak! Není ani důležité kam jdeš, ale s kým. Nezáleží, zda stoupáš na Lysou, Praděd nebo se jen tak procházíš kolem Olešné, ale záleží s kým tam jsi! S kým to sdílíš… tady a teď! A nemyslím na internetu. (smích) Což mě hned napadá, že kdyby vypli internet, tak by někteří lidé přestali chodit na Lysou horu, nejedli by v předražených restauracích a otužování by je zřejmě také nenapadlo. Proč by to dělali, když to neuvidí přátelé na FB. Třeba pro sebe??? Víš, že indiáni si dávají dárky stylem, že ti ho nechají večer u stanu, aby ho nezatížili karmou?
To proto, aby daný člověk nevěděl, od koho ten dárek je?
No jasně! Základ je, že já chci někomu udělat radost, předat energii, tedy lásku. Ale může se stát, že obdarovaný se bude cítit zavázán, a to já nechci. Proto mi přijde hezké, že děti věří v Ježíška… Ten nosí dárky a jsme zase u toho, že děti jsou čisté duše.
Nějaké moudro na závěr?
Nechci házet všechny do jedno pytle. Mám radost, že čím dál více lidí prozřelo, duševně se vzdělává a hlavně používá selský rozum.
Radujte se z maličkostí a važte si toho co máte. Když se vám stane něco špatného, tak to berte tak, že vás to mělo někam posunout nebo něčemu naučit. Když jdete ven a musíte se vrátit, protože jste zjistili, že nemáte peněženku, tak to mělo určitě nějaký důvod… A taky neřešte věci, které nás rozdělují. Covid a Ukrajina jsou témata, které otevírám jen s určitými lidmi, nechce se mi pouštět do nekonečných diskusí, které stejně nemají mnohdy smysl. Tak se mějte rádi a nehádejte se!
