SILVIA NATANEK ŠKUĽAVÍKOVÁ: MOJE VZPOMÍNKY NA STAROU KARVINNOU

Mohla byste zavzpomínat na svoje dětství?

Na svět jsem přišla v prosinci roku 1943, kdy byl svět ve válce. Bydleli jsme ve Staré Karviné, v době, kdy se název toho města psal se dvěma n, takže Karvinná. Od upuštění zdvojeného písmene n, se upustilo až v roce 1948, kdy došlo ke sloučení jednotlivých částí Karviné. Náš domek se nacházel v Havlíčkové ulici, v rodném listě mám však uvedeno Leo-Schubert-Straße, protože Němci všechno poněmčovali, ať už to byly ulice, obchody, úřady... Z vyprávění vím, že napadalo strašně moc sněhu a maminka jela do porodnice na sáňkách, které táhl kůň. Stará karvinská porodnice byla v té době plná vojáků, protože plnila funkci lazaretu. Pobyt maminky v nemocnici trval jen tři dny, pak musela pryč. Rodiče mě měli, když jim bylo 38 let, což bylo na tu dobu neskutečně pozdě, říkalo se, že jsou to staří rodiče. Měla jsem ještě o 13 let starší sestru, které jsem prý často říkávala maminko, protože se o mě musela starat. Sestra si na mě často stěžovala, protože jsem ji nechtěla poslouchat, byla jsem malý lupič. Tatínek musel narukovat do německého vojska a šel do Francie. Maminka zase pomáhala ve vojenské kuchyni, kde vařila. Když bylo sestře asi 14 let, tak pak taky musela na službu do německé rodiny. 

Jak vzpomínáte na místo, kde jste vyrůstala?

Do Solce v Karviné jsme se přestěhovali, když mi bylo nějakých 5 let. Bydleli jsme ve finském domku vedle parku. Teď už to tam vypadá úplně jinak... Kdysi tam byl takový velký solecký kopec a já si vzpomínám, že když jsme byly děti, tak jsme se smály koním, které táhly povozy a v zimě jim to na tom kopci klouzalo. I když to vtipné teda vůbec nebylo, protože to bylo hrozné, jak měli třeba ještě ten náklad. Když tam ale potom začali dolovat, tak se ten kopec musel celý ubrat a teď je tam rovná cesta. Byla tam nádherná příroda a mám k tomu místu mnoho nezapomenutelných vzpomínek. O to více je mi líto, jak to tam vypadá v současnosti. Nejprve mě hodně zajímalo, jak se to tam změnilo, ale když jsme tam před lety vstoupili, tak byl strach se tam pohybovat, všude byly prohlubeniny a člověk se bál, aby se někde nepropadl. Teď se tam zajdeme občas podívat a nostalgicky hledáme zbytky něčeho...

V té době jsme trávily jako děti skoro veškerý čas venku. Byla to úplně jiná doba, neměli jsme mobily ani počítače, takže jsme si povídali, vymýšleli různé hry. Měla jsem tam kolem sebe hodně kamarádů, takže bylo veselo. Třeba si vzpomínám, že jedna z mých kamarádek, s kterou jsem chodila i do stejné třídy na základní škole, byla společně se svou sestrou velmi často sama doma, jejich rodiče chodívali z práce velmi pozdě. A jak jsme tak běhaly po venku, měli jsme už veliký hlad, a tak nás ty dvě sestry pozvaly k sobě domů, že si uděláme na večeři bramboráky. A tak jsme k nim šli, holky i kluci, strouhali jsme brambory, smažili stryky (bramboráky) a byli jsme úplně přecpaní z toho! (smích)

Kde jste chodila v té době do školy?

Do školy jsem chodila v Solci, nejprve do dřevěnky, ale jenom do třetí třídy. Pak nám postavili školu za haldami, které patřily Dolu Grabriela. To už byly zděné, nízké budovy, takové modernější, protože v těch dřevěnkách nebylo v podstatě nic, ani šatny. A vedle jsme měli pěkné hřiště. No a pak jsem chodila ještě na Masarykovou školu, což byl velký komplex škol, kde byla základní škola, průmyslovka i lidová škola umění.

Nastoupila jste pak na střední školu?

Hned ne, až později. Po ukončení deváté třídy jsem začala pracovat, tatínek mi našel práci na koksovně, na šachtě. Nemohla jsem zůstat doma, okamžitě jsem si musela najít práci, tehdy by na mě totiž začali nahlížet jako na příživníka a mohla bych být i trestána. To byla ale strašná práce a za málo peněz! Pracovala jsem tam asi tři roky, poslední rok jsem pak začala vypomáhat sekretářce a jezdila jsem s podnikovou poštou. Poté jsem přešla k OKD, zároveň jsem však nastoupila na kurz psaní na stroji a těsnopisu v Orlové a úspěšně udělala zkoušky. Pak jsem si podala přihlášku na ekonomickou školu, udělala přijímačky a studovala ji zároveň při zaměstnání.

Kde jste ještě všude pracovala?

Tak třeba v Drubydu neboli stavebním bytovém družstvu v Karviné. Dále pak asi 10 let v Čedoku, kde jsem byla valutová pokladní, ale k tomu jsem musela dělat i další věci, takže jsem prodávala zahraniční vlakové jízdenky, zajišťovala jsem lázně nebo víza do kapitalistických států. Valuty se samozřejmě nejvíce prodávaly v létě, v zimě byl už klídeček. Pamatuji si, že pak už končila socialistická měna a já jsem v té době přecházela do Komerční banky, protože jsem měla nějaké zkušenosti. Měla jsem to v životě pestré, pracovala jsem s protiprašnými kartami, penězi, valutami... (smích)

Protiprašné karty? Copak to je?

To byly takové karty, které udávaly, v jakém prostředí havíř pracoval. A když se pak třeba stalo, že dostal silikózu nebo nějak jinak onemocněl, tak se pak podle toho zjišťovalo, kde pracoval a zda se jedná o nemoc z povolání. Tuto práci jsem dělala asi tři roky na Dole Gabriela.

Bydlela jste vždycky ve Staré Karviné?

Vždycky ne. Můj manžel dostal družstevní byt, který byl kousek od lázní. Pak jsme bydleli ještě nějakou dobu na ulici Těreškovové, ale nebylo mi tam úplně dobře, cítila jsem na sobě, že mi velmi chybí solecká příroda. No a k našemu stěhování do rodinného domu, kde nyní žijeme se pojí taková, alespoň pro mě, zvláštní historka. Mého tatínka měli v pondělí operovat, a tak jsme za ním šli ještě v neděli na návštěvu do nemocnice. A on mi tehdy řekl, že mají s maminkou našetřené peníze a ať vybereme celou vkladní knížku a koupíme domek, že nám přispějí na bydlení. A tak jsem šla na druhý den do práce, myslela jsem na toho tatínka a pořád mě to táhlo k vitrínce, kde byly vždy vyvěšené inzeráty. A když jsem přistoupila blíže, tak se moje oči zaměřily na jediný lístek, na kterém byla nabídka prodeje rodinného domku s adresou a telefonním číslem. To číslo jsem si zapamatovala a když jsem došla do práce, tak jsem zatelefonovala mému muži, protože jsem věděla, že bude doma, dělal noční směny na Dole Barbora a řekla jsem mu, ať tam zavolá a zeptá se. A jak to dopadlo? V to pondělí ráno to tam vyvěsili a my jsme byli první zájemci a v tom rodinném domku bydlíme dodnes.

Kdy Vás napadlo, že vydáte vzpomínkovou knížku na Karvinou?

Bylo to v době koronaviru. Já jsem narozena ve znamení střelce, jsem člověk, který musí pořád něco dělat, nemohu jen tak sedět na zadku a přemýšlet. A to období, kdy se všechno pozavíralo, nemohla jsem nikde chodit a skoro s nikým se setkávat bylo hrozné. Dělám předsedu zahrádkářů ve Starém Městě, měli jsme naplánované akce, zájezdy a nakonec ze všeho sešlo. A tak jsem se rozhodla, že se podívám na svoje zápisky, výstřižky z novin a najednou jsem zjistila, že je toho strašně moc a že by se z toho dalo něco udělat. Jsem taky sběratelkou dobových fotografií a když jsem se tak na to všechno podívala, napadlo mě, že sepíšu knížku. Když jsem byla malá, tak jsem vždycky chtěla, aby mi tatínek v neděli po obědě něco vyprávěl. Úplně to vidím, odpočíval v kuchyni a já mu vždy řekla: ,,Tatínku, vyprávěj!" Takže ve skutečnosti kniha vznikla z vyprávění mého otce, maminky a starší sestry. No a když pak měli zahrádkáři 60. výročí, tak jsme tam při jednom udělali křest mé knihy a výstavu starých dokumentů a fotografií, tak se to nakonec pěkně sešlo.