MOJE STATISÍCE NACESTOVANÝCH KILOMETRŮ BYLY PLNÉ PŘEKVAPENÍ, ŘÍKÁ STEVARDKA JANA ONDIČOVÁ 

Jak ses vůbec dostala k práci stevardky?

Po maturitě jsem měla rok absolventskou praxi na Úřadu práce v Karviné na odboru pohledávek. Brzy jsem si ale uvědomila, že tohle sedavé zaměstnání není nic pro mě. V tu dobu tam vykonávala praxi i další dívka, s kterou jsem se spřátelila a která mě vlastně přivedla na myšlenku ucházet se o práci stevardky. Po ukončení praxe mi totiž volala a přemlouvala mě, ať s ní jdu na výběrové řízení, že tam už pracuje jedna její známá a je moc spokojená. A tak jsme společně vyrazily na ,,nábor" nových stevardů do Bohumína, kde mají dispečink a kde zároveň začínají směnu. Když jsem tenkrát uviděla ty krásně upravené smějící se stevardky v uniformě, zatoužila jsem stát se jednou z nich.

Jak probíhal pracovní pohovor?

Ptali se mě na otázky různého typu, jak vidím svou budoucnost, jestli plánuji rodinu a proč stojím zrovna o tuto práci. Také jsem musela projít zkouškou z cizího jazyka a psychotestem, v kterém jsem musela zaškrtávat odpovědi na otázky. Pohovor byl docela zdlouhavý, po několika hodinách mě pak poslali domů se slovy, že se mi ozvou. Za pár dní mi opravdu zavolali. Vybavuji si to, jako by to bylo dnes, rozbušilo se mi srdce a čekala jsem, co mi řeknou na druhé straně telefonu. Když jsem uslyšela, že by mě za firmu JLV rádi přijali do svých řad, měla jsem obrovskou radost, a tak jsem se s nimi ihned domluvila na listopadové školení v Praze. Nejhorší pro mě ale bylo, že kamarádku, která mě na tuto práci přivedla, nevzali.

Jaké předpoklady musí mít člověk, aby mohl vykonávat práci stevarda?

Určitě by měl být spolehlivý, přátelský, komunikativní, usměvavý, odolný vůči stresu a taky by mu nemělo činit potíže vstávat ve dvě ráno.

Vzpomínáš si na své začátky v této práci?

Začátky pro mě byly hodně těžké. Nejprve jsem musela absolvovat týdenní školení v Praze, kde nám vysvětlovali plány kolejí, učili nás ovládat vozy, jak v nich rozsvítit, zatopit a mnoho dalších potřebných věcí. Občas se však našla i nějaká ta volná chvilka na procházku třeba po Karlově mostě. Pak jsme obdrželi rozpisy směn, na kterých nás měli zaučovat již zkušení stevardi. Někteří byli hodní a snažili se nám vše vysvětlit, někteří nás ale vnímali spíše jako přítěž. Nikdy nezapomenu na stevarda, který se mnou prošel jeden vůz, na kterém mi vše ukázal a následně mi oznámil, že další už budu mít na starost já. Dokonce si vybavuji paní, kterou jsem obsluhovala jako úplně první, dost se mi tenkrát nervozitou třásly ruce. To, jak mě kolega hodil do vody, jsem po nějaké době nakonec i ocenila. Postupně jsem si zvykla na komunikaci s lidmi a přestala jsem být nervózní.

Nedělala ti ze začátku problém chůze v jedoucím vlaku?

Pamatuji si, že když jsem vystoupila z Pendolina po své úplně první směně, tak jsem měla pocit, jako by se mi hýbala cesta pod nohama. Časem jsem si ale zvykla.

Co všechno je náplní tvé práce?

Záleží na tom, jakou pozici člověk v daný den vykonává. Pokud je posilou, tak rozdává vody nebo pomáhá na baru. Pokud má na starost minibar, tak jezdí s vozíkem mezi lidmi a navíc roznáší občerstvení v první třídě. Nejnáročnější je pozice vedoucího, který obsluhuje barovou část, ohřívá jídla, chystá online objednávky do vozu, řeší dozásobení a zároveň musí mít neustále přehled o všech a o všem. Pokud je to možné, tak si stevardi různě vypomáhají. V neposlední řadě se také dělá inventura, kdy se počítají zásoby jídla, pití a sladkostí. Náplň jednotlivých pozic se však postupem času neustále proměňuje.

S kolika cestujícími se dostaneš během pracovní směny do kontaktu?

V práci se setkám se stovkami lidí. Pokud je spoj plně vytížen, tak v něm může cestovat klidně i přes pět set cestujících.

Obsluhovala jsi někdy i nějaké známé osobnosti?

Bylo jich mnoho. Vybavuji si například Michala Davida, který nám dokonce nabídl VIP vstup na jeho koncert. Milana Baroše, který je taky moc fajn. Dále jsem obsluhovala Leoše Mareše, Petra Čtvrtníčka, Markétu Konvičkovou nebo Simonou Krainovou. V neposlední řadě jsem se také setkala s týmem ragbistů, hokejistů, fotbalistů i dalšími známými sportovci.

Považuješ svou práci za pestrou?

Ano, každý den je v podstatě jiný. Směna může trvat devět hodin, ale dvoudenní klidně i dvacet. Někdy začínám už ve tři ráno, což znamená, že musím vstávat ve dvě, jindy začínám třeba až odpoledne. Někdy se navracím domů až před půlnocí, v některých případech je však nutné zůstat v nějakém městě i přes noc. Vše se odvíjí od turnusů. Pracuji samozřejmě i o víkendech, někdy oba dny, v lepším případě jen jeden. Často se tak stává, že má člověk jen jeden volný víkend v měsíci, ale jindy se poštěstí a jsou volné třeba i dva. V práci jsem už byla mnohokrát například i na Štědrý den nebo Silvestra.

Stalo se ti v práci někdy něco neočekávaného?

Docela mě překvapilo, když mi někteří muži začali dávat svoje vizitky nebo mi na ubrousek napsali svoje telefonní číslo. Jednou jsem dokonce dostala i básničku. A taky si vzpomínám, že se mě během cesty snažil nakreslit jeden Španěl, obrázek mi pak daroval na památku.

Kam jsi v rámci práce všude cestovala?

Když jsem začínala, jezdilo Pendolino i do Vídně, ráda na ty časy vzpomínám, jeden průvodčí uměl i česky, tak nám o pauze ukázal město. Potom se jezdilo ještě do Bratislavy a Žiliny, ale teď už tomu tak není. Nyní se jezdí do Chebu, Františkových lázní a také do Košic. Ostrava - Praha je samozřejmě klasika. Taky jsme občas jezdili jako výpomoc pražským stevardům do Rakouska - Grazu nebo do Brna.

Cítíš se v práci někdy pod tlakem?

Většinou, když je vyprodaný spoj. Obsloužit jako minibaristka sedm vagónů je pak někdy docela náročné, na druhou stranu mi ale práce při plně vytíženém spoji rychleji utíká. Dále je pro mě nepříjemné, když jsem sama za barem, u kterého se začne tvořit nekonečná fronta lidí, co si chtějí objednat. Někdy je taky stresující stihnout obsloužit všechny zákazníky a vyřídit jejich objednávky do doby, než budou vystupovat, vlak staví na zastávkách přibližně co hodinu.

Co považuješ na své práci za pozitivní?

Na mé práci se mi nejvíce líbí to, že není stereotypní, každý den je jiný, každá jízda je jiná. Já jsem si tu práci udělala hezkou i tím, že jsem si oblíbila některé osoby, které cestovaly pravidelně, a tak jsem se vždy těšila, až je uvidím a prohodím s nimi alespoň pár slov. Navíc jsem měla kolem sebe skvělé průvodčí a fajn kolegyně.

Co ti na tvé práci naopak vadí?

Přístup některých cestujících. Spousta lidí se dokáže chovat nehezky - křičí, jsou arogantní, povýšení a zbytečně hádaví. Vždycky, když mi někdo řekl něco zlého, tak mě to rozhodilo klidně i na dva dny, někdy jsem to i obrečela, někomu se prostě nezavděčíte. Někdy jsou cestující taky naštvaní, že jim nemůžeme ve všem vyhovět, například požadují, ať jim necháme otevřený účet, ale ne vždy to je z naší strany možné, například při vyprodaném spoji. Nevěřili byste, co všechno mohou lidé řešit... Jednu dobu jsme nabízeli sušenky, ale pouze ke kávě. Jeden cestující si ale umanul, že musí dostat sušenku i k čaji. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to nejde, ale zbytečně. Pán se na chvíli zamyslel a pak mi řekl, že mi dá druhou šanci, na chvíli proto odejde a až se vrátí, tak buď bude mít u čaje položenou sušenku, nebo si bude stěžovat. Jindy se zase nakupilo mnoho objednávek a jeden cestující přišel k baru, aby mě upozornil, že už na své jídlo čeká moc dlouho. Tak jsem se omluvila a slušně mu sdělila, že musí ještě chvíli počkat, načež mi odvětil, že nic nemusí, přistoupil blíže a rukou mě pootočil směrem k sobě tak, aby viděl na mou jmenovku a zároveň se ptal, jak se jmenuji, aby věděl, na koho si má stěžovat. Jednou byl na mě nepříjemný i jeden stálý zákazník, během cesty se však přišel omluvit a vysvětloval mi, že ví, že se nechoval hezky, ale že měl už hrozný hlad.

Cítíš se na konci směny unaveně?

Někdy více, někdy méně. Několikrát jsem už zažila ale i takovou únavu, že jsem měla problém dojet v noci domů. Navíc trávím dlouhé hodiny na nohou a při hodně vytíženém spoji se dost naběhám.

Vzpomínáš si na vlaková neštěstí ve Studénce?

Ano, ty nehody byly dvě. Při té první jsme dojeli do Prahy a následně jsme se s kolegyní vydaly do odpočívací místnosti v budově naší firmy, kde seděli pražští stevardi a koukali na zprávy. Když jsme se od nich dozvěděly, že se na železniční trať zřítil most asi pět minut poté, co jsme projeli, tak mě zamrazilo a uvědomila jsem si, jaké jsme měli štěstí. V případě druhé nehody, kdy došlo ke srážce vlaku s kamionem, jsem se zrovna chystala do práce. První, co mi proběhlo hlavou, bylo, jestli přežil strojvedoucí a zda jsou v pořádku průvodčí a kolegové. Je přirozené, že se bojíme o ty, které známe... Hned jsem volala do práce, jak na tom všichni jsou.

Byla jsi někdy svědkem nešťastné události, kdy se nějaká osoba rozhodla spáchat sebevraždu tím, že skočila pod jedoucí vlak?

Zažila jsem to několikrát. Jednou dokonce musela kolegyně urychleně zatáhnout rolety v bistru, aby torzo těla, které se nacházelo vedle vagonu barové části, nezahlédla malá holčička. Vždy to byla velmi nepříjemná situace. Vše se odvíjelo od toho, jak střet vlaku s osobou dopadl. Čekalo se, než dorazí policie, než se najdou všechny části těla atd. Většinou bývalo zpoždění tak dvě hodiny. Někteří cestující to chápali, někteří na nás byli ale často naštvaní a opakovali, že je takové zpoždění nehorázné. Mnohdy nás i vyzývali, abychom to nějak urychlili a celou situaci nějak řešili. Někdy to opravdu nemáme jednoduché.

Zasahovala policie ve vlaku i v nějakém jiném případě?

Jednou, když jsme byli na cestě do Vídně, tak se na chodbě našel balíček, který nikomu nepatřil. Všichni jsme si tenkrát mysleli, že je v něm bomba. A tak přijela policie i s pyrotechniky. Sice bylo nějaké to zpoždění, ale alespoň se zjistilo, že to byl planý poplach.

Myslíš, že se dá tato práce dělat až do důchodu?

Určitě ne. Myslím si, že takový strop je do čtyřiceti pěti až padesáti let.

Cestuješ ráda vlakem ve svém volném čase?

Jasně, užívám si, že se jen vezu a nemusím pracovat. Před nějakým časem jsem například často jezdívala vlakem za svou rodinou na východní Slovensko. Na výlety ale volím raději auto, je to pro mě určitě pohodlnější.