ZDRAVOTNÍ PÉČE V PRAXI: POHLED LÉKAŘKY A SESTRY NA VÝZVY, ZMĚNY A RADOSTI Z KAŽDODENNÍHO ŽIVOTA VE ZDRAVOTNICTVÍ

ROZHOVOR S DĚTSKOU LÉKAŘKOU IVANOU PRÓNYAI A DĚTSKOU SESTROU PETROU ČERNOCHOVOU

Ať si hned nepovídáme o práci, co vás baví dělat ve volném čase?

Rády se věnujeme zahradničení, to máme společné.

A co pěstujete, bylinky?

Lékařka: Běžně vypěstujeme třeba i ty bylinky, například mátu, máme ji rádi. Bez heřmánku se někdy v ambulanci ani nepohneme, pročistí tělo, je dobrý na kůži. Bylinky jsou pomocníci. Ale je to určitě jen dodatek klasické léčby.

A když onemocníte, saháte raději po přírodních prostředcích, nebo zkoušíte nějaké běžné léky?

Sestřička: Při zažívacích potížích sahám po domácím pelyňkovém likéru, v případě nachlazení po zázvorovici. Ale bylinkové čaje moc nepiji.

Lékařka: Já bylinky používám více jako prevenci, ale nespoléhám jen na ně. Můžu si dovolit nebýt v ordinaci? Prostě si musím dát ibalgin na teplotu a jít co nejdříve do práce, nemůžu čekat až mi zabere přírodní léčba. I paní doktorka může být někdy nemocná, což je pro děti překvapivé. (smích) Tady není nějaký zástupný člověk, který by za mě mohl pracovat. Jasně, domluvím se s paní doktorkou z Kozlovic, ale každý má dost své práce, takže je to spíše o těch akutních případech. 

Když jste byly malé, o jakém povolání jste snily?

Sestřička: Když jsem byla malá, chtěla jsem být popelářka. Pak také policistka. Později jsem uvažovala nad studiem střední umělecké školy, docela mě lákalo stát se ilustrátorkou knih. Každý máme nějaké dětské sny, ale nakonec jsem se rozhodla pro zdravotní sestru.

Lékařka: Ve čtvrté třídě jsem chtěla být aranžérka, chtěla jsem vytvářet výlohy obchodů. V naší rodině máme blízko k umění, malujeme, a tak jsem si představovala, že bych se mohla věnovat něčemu kreativnímu. V sedmé třídě, když jsme se učili o člověku, tak jsem přišla na to, že se by se mi přírodní vědy líbily. A taky jsem chtěla být paní učitelka českého jazyka.

Sestřička: Tak to jsem taky chtěla. (smích)

Lékařka: To učitelství si můžu tak trochu splnit, když přijdou do ambulance studenti na praxi. Když máme čas, tak probírame některé z otázek, na které se připravují před pediatrickým kolokviem či státnicí.

Měly jste v rodině někoho, kdo pracoval ve zdravotnictví a ovlivnil vás?

Sestřička: Ano, moje maminka byla zdravotní sestra. Celé dětství jsem s ní strávila v ambulanci, což mě velmi ovlivnilo. Byla diabetologická sestra, pak si udělala specializaci a pracovala na interní diabetologické ambulanci.

Lékařka: Teď je nás v rodině více zdravotníků. Máme kardioložku, zubní laborantku, ale předtím asi jen jednu zdravotní sestru na kožním. Podle mě se tohle nedědí, každý by si měl podle mě práci vybrat sám podle sebe. Doma mě podporovali, ale taky mi říkali, vybrala sis to, tak bojuj!

Takže práce zdravotní sestry byla jasná volba?

Sestřička: Původně jsem chtěla být psycholožka, ale na ten obor jsem se nedostala. Tak jsem se rozhodla pro zdravotnictví, protože to bylo "něco mezi". Chtěla jsem pomáhat lidem, to mě vždy bavilo.

Liší se práce ve zdravotnictví na vesnici a ve městě?

Sestřička: Ve městě je to hodně anonymní, většinou nevíte, kdo je kdo. Na vesnici je to jiné, lidé se znají, víte, kdo k vám přichází, a to je výhoda. S lidmi se pak lépe pracuje, je to příjemnější.

Lékařka: Ve větších nemocnicích je více specializovaných oddělení a setkáváte se tam s různými pacienty. Mnohdy však není tolik možností setkat se s pacienty znovu a navázat s nimi nějaký vztah, zeptat se jich, jestli se jejich zdravotní obtíže zmírnily.

Jak vnímáte práci zdravotní sestry?

Sestřička: Práce zdravotní sestry je opravdu náročná a zároveň velmi důležitá. Sestřičky jsou ty, kdo jsou u pacientů neustále a poskytují většinu péče.

Lékařka: Co se týká sesterské práce, tak bych chtěla doplnit, že ne každý ví, že na začátku studia mají medici taky sesterskou praxi. Musí si vyzkoušet všechno, včetně povlékání postelí a mytí pacienta. Akorát to dělají tak maximálně 14 dní.

Kde jste studovala medicínu?

Lékařka: Mohla jsem se tenkrát rozhodnout, zda půjdu studovat do Brna, Olomouce nebo Prahy. Původně jsem uvažovala o studiu v Olomouci, protože poblíž bydlela teta a jezdívala jsem tam na prázdniny. Ale nakonec jsem se rozhodla pro Brno a byla to dobrá volba. Studovalo se tam dobře. Brno je studentské mesto s příjemnými lidmi a kulturním zázemím. Akorát bych byla raději, kdyby už tenkrát existoval studentský kampus.

Jak vzpomínáte na těch šest let intenzivního učení?

Lékařka: Denně jsem si musela na studium vyhradit několik hodin, před zkouškou někdy i osm hodin. Od té doby nepiji zelený čaj s broskví, protože toho jsem se přepila. (smích) A určitě jsem měla i štěstí, hodně záleží na tom, co si člověk vytáhne u zkoušky apod.

Bylo během studia nějaké období, kdy jste měla pocit, že to nezvládnete?

Lékařka: Ne, nikdy jsem si neřekla, že to nezvládnu. Studium bylo náročné, ale bavilo mě to. Zkoušky byly těžké, ale nikdy jsem neměla pocit, že bych to měla vzdát. Vždy jsem věděla, že to musím dokončit. Ale pravdou je, že dva z našeho ročníku to psychicky nezvládli.

Co vás během studia nejvíc bavilo?

Lékařka: Nejvíc mě bavila mikrobiologie. Byla to fascinující oblast. I když to byl náročný předmět, vždy jsem si našla čas, abych se mu věnovala i v rámci mimoškolních studentských projektů. Pěstování bakterií bylo pro mě opravdu zajímavé.

A jak vzpomínáte na studium na zdravotní škole vy?

Sestřička: Já jsem jezdila každý den Ostravy. Zdravka byla na tři roky, byly jsme rozdělené na skupinky jednak podle jazyků a taky podle toho, jak jsme jezdily na praxi. 

Převládaly asi holky, že?

Sestřička: My jsme byly jenom holky. (smích) Ženský kolektiv má svoje úskalí, ale vzpomínám na to ráda.

Jak jste se cítila, když jste začala poprvé vykonávat úkony, které byly spojeny s vaší prací?

Sestřička: Když jsem byla například na praxi na chirurgii, tak jsem dělala pořád jen klistýry. (smích) V prváku jsme začínali na gynekologii, a to nás poslali na šestinedělí, to ještě neměla fakultka postavený ten gynekologický pavilón, tak to jsme zase pořád myli postele. Myslím si, že zdravotní sestra je perfektní pokojská. Tam těch rodiček bylo hodně a přišlo mi to opravdu jak za Marie Terezie, vysoké stropy, osm matek na pokoji apod.

Takže cítíte, že se zdravotnictví za tu dobu hodně proměnilo?

Sestřička: Změnilo se hodně, především co se týče dokumentace. Dřív toho bylo méně, teď je všechno podrobně zaznamenáno. Místo, aby se to zjednodušovalo, tak je tomu přesně naopak.

Lékařka: Zastaralé věci se zlepšily, to je fajn. Ale co se týče péče o pacienty, vidíme, že je více možností, ale někdy možná až příliš. Někdy se dává pacientům na výběr i z věcí, které nejsou nutné a nejsou ani úplně bezpečné. Každému pacientovi vždy řeknu s čím se léčí, může si vyslechnout jiný názor, má právo na svobodné rozhodnutí, to je jasné. Ale aby si rozhodoval jaké bude mít léky nebo kdy si je má dát, to už mi v pořádku nepřijde. Například v porodnících se nabídka služeb už moc liberalizuje a nemůžeme se pak divit, že ženy chtějí rodit doma nebo do vody, což není vždy bezpečné. Ale dává se tolik na výběr, protože to může být samozřejmě svým způsobem i byznys.

No, máte pravdu, někdy mám pocit, že se pacient stává jakýmsi klientem. Myslím, že není v pořádku studovat diagnózy na internetu a přijít za lékařem s tím, co chci napsat za léky.

Lékařka: Stává se mi to málokdy, ale když už se s tím setkám, tak se snažím vysvětlit a ukázat, jak to doopravdy je. 

Jak se vám dařilo vyrovnat se s těžkými situacemi v práci, jako třeba smrtí pacientů nebo oznamováním těžkých diagnóz?

Sestřička: Když jsem měla během studia praxi na dospělácké neurologii, tak jsem se týden starala o jednu pacientku, která nakonec zemřela. Nebyla ani moc stará, takže to bylo smutné zakončení.

Lékařka: V nemocnicích se často setkáváme s těžkými diagnózami a musíme je pacientům oznamovat. To je výzva, jak to říct citlivě, aby pacient správně pochopil a mohl se s tím vyrovnat. V našem oboru je běžné, že musíme oznamovat i špatné zprávy. Na škole nás na to připravovali v předmětu etika, kde jsme se učili, jak takové situace správně zvládat a jak se postavit k pacientům, kteří čelí těžkým diagnózám. Modelově jsme si to zkoušeli mezi kolegy.

Pro lékaře musí být opravdu velmi náročné tyto věci zvládat, když už má s pacientem nějaký vztah…

Lékařka: Musí o sebe duševně pečovat, jinak se to nedá.

A proč jste se nakonec rozhodla právě pro specializaci dětské lékařky?

Lékařka: Myslím, že to nebylo ani stáží na dětské klinice, ani ničím jiným konkrétním. Prostě to samo nějak vyplynulo… Pomáhala jsem v turistickém oddíle, v gymnastice, takže jsem byla zvyklá na dětské kolektivy.

Jak se vám pracuje s dětmi? Není to náročnější než s dospělými? Malé dítě například neumí vyjádřit co ho trápí...

Sestřička: Práce s dětmi mi nikdy nečinila problém. S dospělými pacienty jsem nepracovala, takže to nedokážu srovnat.

Lékařka: Spíše se spoléhám na sebe a také na to, jak to dítě reaguje. Beru v potaz informace od rodičů z jejich pozorování. Možná stojí za zmínku, že dospělý pacient taky mnohdy nepopíše přesně svůj stav, může to být zkreslené. A taky chápu, že někteří starší lidé si potřebují s lékařem jen porozprávět. A pak je možná těžší se soustředit na medicínu.

Jak dlouho už spolu pracujete?

Sestřička: Deset let. My jsme se registrovaly už na gymnáziu, a pak jsme spolu nějakou dobu pracovaly ve Frýdku na dětském oddělení.

Co vás na práci s dětmi nejvíce baví?

Sestřička: Často se stávají vtipné situace, když si dítě něco špatně vyloží nebo řekne. Malí pacienti jsou bezprostřední a spontánní, takže občas z nich vypadnou věci, které nás opravdu pobaví. Ale někdy je to i u těch starších. Například odchází velký kluk po stěru z konečníku a řekne – byl jsem zneužit. (smích) Nebo mi malý pacient řekl při stěru z krku – ale neudusíš mě, že? (smích)

Lékařka: My už víme, o čem se bavíme, ale kdyby to poslouchal někdo, kdo není v obraze, tak co by si myslel třeba o tomhle – nasaďte mrkev a za tři dny mi zavolejte, jak se daří. Samozřejmě se bavíme o příkrmu. (smích)

Jak vnímáte svou práci po letech praxe?

Lékařka: Je fascinující sledovat, jak rostou děti, které jsem dříve léčila. Některé z nich, teď přijdou třeba už jako rodiče se svými vlastními dětmi. To je vždy velice zajímavé, protože vidíte, jak se jejich životy vyvíjejí a jak se oni sami proměňují.

Co považujete na vaší práci za nejnáročnější?

Lékařka: Pro mě osobně je tato práce spíše radostí než povinností, protože se každý den těším na to, co přinese. Se sestřičkou si rozumíme, což nám pomáhá vyhnout se nedorozuměním. Nemusíme podstupovat vizity, máme svůj časový plán, známe naše pacienty… Není pro mě náročná komunikace s lidmi, ale co považuji za náročné je to, že musíme být stále pozorné na všechny detaily.

Sestřička: Ano, i malá chyba nebo opomenutí může mít vážné následky, ať už v administrativě, nebo při objednávání léků a vakcín. Je potřeba všechno pořád hlídat, aby se někomu nezapomnělo zavolat apod.

Lékařka: Potřebujete se soustředit na nějakou věc a do toho máte e-maily, smsky, telefonáty… Do toho řešíte technické problémy, jako když nefunguje tiskárna nebo počítač. V nemocnici tohle řeší asi někdo jiný, ale my si musíme poradit samy. Do toho jeden hlídá druhého, aby nedošlo k nějakým omylům… A tohle všechno bere čas, který můžeme trávit s pacientem.

Denně se setkáváte s nemocnými dětmi, jak předcházíte tomu, abyste se nenakazily?

Lékařka: Snažím se být opatrná a kladu velký důraz na prevenci. Dnes už nosím respirátor mnohem častěji než dřív, protože je to opravdu důležité. Všichni víme, jak rychle se nemoc může šířit, když kolem sebe máte desítky dětí, které v sezóně kašlou a kýchají. Samozřejmě není možné se chránit úplně proti všemu, ale zvykla jsem si a dělám maximum, co je v mých silách. Také se snažím dostatečně spát a odpočívat, protože únava může oslabit naši imunitu. I když je někdy těžké se vyhnout všem nemocem. Když se ale člověk o sebe pečlivě stará, může to mít pozitivní vliv. Zároveň samozřejmě záleží na tom, jaký máte zdravotní základ, jak se cítíte a jak silná je vaše imunita.

Sestřička: Ale i přes to všechno minimálně dvakrát za rok úplně odpadnu. Předtím to bylo častěji. Posiluji imunitu a taky používám ty respirátory, je to fakt potřeba.

Jak dbáte o své zdraví?

Lékařka: Pro mě je to především o pohodě. Když se cítíte psychicky v rovnováze, je to základ pro to, aby i vaše fyzické zdraví správně fungovalo. Snažím se udržovat psychickou pohodu, což mi pomáhá cítit se lépe i fyzicky. Spánek je pro mě klíčový – když se dobře vyspím, mám mnohem více energie a cítím se skvěle.

A co vás dostává do pohody, když se cítíte unavená nebo ve stresu?

Sestřička: Ráda chodím pěšky, i když to občas není jednoduché. Někdy se mi nechce, ale vždycky se cítím lépe, když si dám procházku. Ale víte, co? Já pokaždé někoho potkám a on mě chce svézt autem. Takže ze čtyř pokusů se to podaří tak jednou. (smích) Pravdou ale je, že jsem za to ráda. Alespoň si můžu s daným člověkem popovídat, někdy se i zasmát a hned je den zase o něco veselejší.

Lékařka: Když se cítím ve stresu, velkou úlevu mi přináší pobyt na zahradě nebo krátká procházka. Jakmile vidím květiny nebo se věnuji něčemu, co mě baví, hned se cítím lépe. Mám také ráda návštěvy výstav, divadlo nebo jakékoli jiné aktivity, které mě dokážou vytrhnout z každodenní rutiny. Tyto chvíle mi pomáhají nejen psychicky, ale také fyzicky, protože mě nabíjí energií.

A co novoroční předsevzetí? Máte nějaká?

Lékařka: Osobně žádná předsevzetí nemám. Nevidím smysl v začínání něčeho nového právě s příchodem nového roku, když můžete začít kdykoli. Ale někdy si přece jen řeknu, že bych se měla soustředit na to, co je pro mě v daný moment důležité.

Jaké máte plány na tento rok?

Lékařka: Mám několik osobních cílů, ale většinou se nechávám vést tím, jak se věci vyvíjejí. Ráda mám nějaký plán, ale život vás často překvapí, a tak se snažím být otevřená tomu, co přijde.

Sestřička: Já budu řešit maturitu a přijímačky na střední školu mých synů a manžel bude dělat státnice. Takže, abychom to ve zdraví přežili. Bude to náročný rok!

Když se člověk ohlédne v životě zpátky, co je vlastně důležité?

Lékařka: Člověk by se měl zastavit a říct si, že se teď má opravdu dobře. Radovat se z maličkostí a uvědomit si to!

Sestřička: A hodně lidí si pořád stěžuje na něco. Neumí se radovat z toho pozitivního.

A je pro vás důležitější minulost, přítomnost nebo budoucnost?

Lékařka: Já určitě žiji přítomností. Nerada se vrtám v minulosti.

Sestřička: Já plánovač nejsem, to určitě ne.

Co byste chtěli popřát lidem v novém roce?

Především zdraví. Když jsme zdraví, je to to nejdůležitější. A samozřejmě, aby byla rodina spokojená a všichni byli v pohodě. Vnitřní spokojenost je zásadní, a to je něco, co si každý může do svého života přinést. A taky se umět na chvíli zastavit. I ty děti si potřebují odpočinout, mají hromadu učení, kroužků… Mnohdy si to nemůžou sami určovat a rodiče by to měli rozumně vyhodnotit.

Co podle vás znamená skutečná spokojenost?

Lékařka: Skutečná spokojenost spočívá v tom, že jsme spokojeni s tím, co máme, a dáváme si reálné cíle. Neměli bychom se stresovat věcmi, které nemůžeme změnit, nebo těmi, které nejsou tak podstatné. Měli bychom si vážit toho, že jsme zdraví, máme rodinu, přátele…