ŽIJEME V NOVÉ DOBĚ, KDY BYCHOM MĚLI TVOŘIT SOUDOBOU ARCHITEKTURU, ŘÍKÁ ARCHITEKT KAMIL MRVA
Kamil Mrva je jedním z nejvýraznějších představitelů mladší
generace českých architektů. Vystudoval
Fakultu architektury na VUT v Brně. Vyrůstal v Kopřivnici, kde se po
studiích vrátil a následně zde založil své architektonické studio Kamil Mrva
Architects. Krom své práce působí i jako externí konzultant na VUT v Brně
a jako vedoucí Ústavu zahradní a krajinářské architektury na Mendelově
univerzitě.
@kamilmrva
Proč jste se rozhodl stát právě architektem?
Odmalička jsem tíhnul k řemeslu, bavilo mě kreslit... Takže když rodiče, v předrevolučním období, tedy před rokem 1989, přemýšleli kam se mnou po osmé třídě, tak se společně s mou tetou shodli na tom, že krásně kreslím a měl bych zkusit stavební školu. A tak jsem si podal přihlášku na Střední průmyslovou školu stavební. V roce 1988 jsem začal studovat ve Valašském Meziříčí, kde mi učitelé doporučili studium architektury na vysoké škole. Předtím jsem si myslel, že budu zedníkem nebo stavařem, protože naše rodina byla politicky jiná, na tu dobu politicky špatná, a to z důvodu, že jsme měli rodinu v zahraničí, ale díky tomu roku ´89 jsem nakonec mohl dělat přijímačky na vysokou školu, jinak bych se totiž na tento obor nedostal. Můj dědeček byl truhlář, tatínek frézař v Tatře a maminka oční optička, takže jsem byl první, kdo se dal v naší rodině touto cestou...
Na co rád vzpomínáte z doby, kdy jste studoval na vysoké škole?
Bylo to krásné období, na vysokou školu jsem nastoupil v roce 1992 a v té době v podstatě začínalo to první otevírání možných výjezdů do zahraničí. Rád proto vzpomínám na cesty do Rakouska nebo pak do Holandska, kdy jsme v rámci diplomové práce jeli s panem profesorem Masákem. Bylo nás tenkrát v ročníku osm a byla to cesta na osm dní, takže každý z nás měl za úkol připravit pro ty ostatní program na celý jeden den. Já měl na starosti stavby architekta Wiela Aretse, a tak jsem tenkrát seděl v autobuse vedle řidiče, jezdili jsme po jeho stavbách a já jsem si to moc užil. Mohli jsme si tenkrát jako studenti naplánovat exkurzi tak, jak jsme chtěli, a to jsme velmi ocenili. Byli jsme rádi, že můžeme začít cestovat do zahraničí, abychom viděli to, co jsme do té doby znali jen z knih.
Je cestování pro vaši profesi důležité? Která místa vás nějak zásadněji ovlivnila?
Jak jsem už zmínil,
s cestováním jsem začal už během vysoké školy, kdy jsem se zúčastnil
různých exkurzí. Velmi mě ovlivnila například švýcarská architektura a dále pak
cesty do Severní Ameriky, do Kanady a Spojených států, kde jsem poprvé
vycestoval ještě během vysoké školy. Pan profesor Kyselka, který působil na brněnské fakultě
architektury, mi tehdy řekl: ,,Kamile, běž do knihovny a nastuduj si stavby Frank Lloyd Wrighta." A tak
jsem šel do té knihovny, podíval se na jeho stavby, zkopíroval si je na papír,
protože internet v té době ještě nebyl a v té Severní Americe jsme
pak jezdili po těch stavbách společně s mým bratrem, který tam jel se mnou
na tři měsíce. Mohl jsem tak vidět na vlastní oči třeba slavnou vilu nad
vodopádem nebo jeho sídlo v Arizoně zvané Taliesin West.
Kdy jste začal tíhnout k moderní architektuře?
Celkově to je o tom, že bychom měli mít úctu ke starým věcem, stejně jako máme úctu k tradici, k historii. Ale teď žijeme v nové době a měli bychom tvořit soudobou architekturu. Když architekt Dušan Jurkovič dělal v roce 1900 Pustevny nebo Luhačovice, tak v té době byla pro lidi moderní secese nebo organická secese. Stejně tak tomu bylo, když začínalo baroko, před barokem období renesance, atd. - lidé vždy považovali za starší to, co bylo předtím a to, čemu se věnovali aktuálně, považovali za současnou tvorbu. To znamená, že v dnešní době je současná moderna v podstatě od funkcionalismu, od 20. let 20. století, kdy u nás, v České republice dala velký impuls pro moderní architekturu světoznámá Vila Tugendhat. Zanedlouho to bude 100 let, kdy vznikla, v roce 1932 byla myslím zrealizovaná a dle mého názoru tuhle vilu v České republice, co se týče architektury, nikdo nepřekonal. Ta vila je nádherná, úžasná i technologicky - obrovské posuvné skleněné stěny do podzemí či klimatizace. Představte si, že do této vily navozili kameny z moře, na které pouštěli studenou vodu a díky větrákům dosáhli toho, že ten chladný vzduch proudil do samotného domu. A kdy nastal ten zlom u mě? Někdy během čtvrtého či pátého ročníku, kdy jsem začal studovat ty díla Frank Lloyd Wrighta a začal jsem si uvědomovat, že to jde dělat i jinak než tou tradiční klasickou metodou.
Kromě vaší práce působíte navíc i jako učitel. Co vás k tomu přivedlo?
Už během vysoké školy jsem rád přemýšlel o tom, co bych chtěl vlastně po škole dělat. Zároveň jsem si uvědomoval, že spolupráce s univerzitami je důležitá. A když jsem postavil můj první dům, manifest architektury, tak se najednou u mě objevil pan architekt Karel Doležel, který působil na brněnské fakultě a pozval mě na Kritiky prací, což bylo v době, kdy jsem měl asi tři roky po ukončení studia. A já jsem si tehdy řekl, proč bych nemohl nabídnout pro studenty témata, a tak jsme se tímto způsobem seznámili. Jedny z mých prvních témat byly práce v Beskydech, takže jsem pro studenty připravil zadání, vzali to jako semestrální práci a mě přizvali jako externího architekta a stal jsem se tak externím konzultantem VUT v Brně. Od té doby tam působím, až na nějaké přestávky dodnes. Měl jsem tam za tu dobu vedení bakalářských prací či vedení závěrečných prací. V současnosti také působím na Mendelově univerzitě asi třičtvrtě roku, kde jsem vedoucím Ústavu zahradní a krajinářské architektury.
V čem spatřujete největší pozitivum vaší práce na univerzitě?
Jednoznačně v práci s mladými lidmi, kteří se na věci dívají jinýma očima, než my, kteří každodenně lítáme a řešíme projekční problémy na stavbách, konzultujeme atd. A asi i to uvolnění, na univerzitě je svoboda toho, že existuje jakési zadání, ale mantinely jsou velice široké. Proto studentům vždy říkám: ,,Buďte rádi, že jste stále na škole, můžete si vyzkoušet různé varianty řešení, různé aplikace, vyzkoušet si skleněnou fasádu či úplně betonový dům, zatímco potom jste v praxi omezeni mantinelem finančním, velikostmi či metry čtverečními, které přizpůsobujete přímo službě klienta, kdežto během studia máte tu šanci svobodněji se vyjádřit."
Je pravda, že pro vaši kariéru byla, mimo jiné, klíčová i realizace vašeho vlastního domu?
V podstatě ano. Po
vysoké škole jsem začínal tím, že jsem se vrátil tady do regionu a chtěl jsem
prvně nastoupit nějakou praxi, ale nenašel jsem v blízkém okolí zajímavý
ateliér. Nejblíže byl pan architekt Kiszka
v Havířově - pro mě zajímavý, ale zjistil jsem, že z Kopřivnice by mi
cesta trvala asi dvě hodiny tam a dvě hodiny zpět, vlakem a autobusem, a
ubytování jsem si tam řešit nechtěl, protože jsem měl místo tady, doma
v Kopřivnici. A tak jsem se rozhodl, že začnu sám, v bytě u rodičů.
Ale postupně jsem zjistil, že není moc ideální, když za mnou klienti přijíždějí
výtahem do čtvrtého patra v panelovém domě, pak vejdou do bytu, kde
konzultujeme. Tehdy jsem si řekl, že takhle to nejde a chtěl jsem vytvořit něco
svého, kde za mnou klient přijde a nevytahuje z kapsy tzv. katalogové projekty,
ale chce opravdu komunikovat s architektem. Měl jsem šanci získat od
dědečka a babičky zahradu, no a s pomocí rodičů jsem si půjčil peníze,
stali se tak ručiteli mého prvního úvěru. Za ty peníze jsem tehdy postavil
ateliér a potom jsem postupně přistavěl druhou část, takhle to začalo... Klienti,
kteří do ateliéru přicházeli, věděli, že jsou na půdě architekta a už ta
komunikace na zadání byla z hlediska architektury o mnoho příjemnější. Vzpomínám
si, že když jsme měli poprvé základovou desku a hrubou stavbu, tak jsem měl
uvnitř unimobuňku. Dopoledne jsem pracoval v té buňce jako
v ateliéru, zatímco odpoledne a večer jsem dodělával dům
v montérkách, takže jsem ho v podstatě stavěl svépomocí sám.
Získal jste řadu ocenění... Na které jste nejvíce pyšný?
Jsem pyšný na všechny. Může se jednat o ocenění stavby Moravskoslezského kraje, ocenění stavby České republiky či například o ocenění za práci pro obec Trojanovice, ale pro mě je důležité, že laická i odborná veřejnost vidí, že se tady snažíme. Asi tím nejdůležitějším oceněním je pro mě to, že 10 našich staveb bylo publikováno v Ročence české architektury. Ročenka české architektury je knížka, která vychází každým rokem a kde je umístěno zhruba 30, maximálně 35 staveb, které vždy vybírá nějaký slavný architekt. Za dobu dvaceti let, tam bylo publikováno 10 našich staveb a toho si asi cením více než těch jednotlivých ocenění. Každým rokem vychází i 100 TOP architektů České republiky a za region Severní Moravy jsme jediný ateliér, který tam za poslední tři roky byl. Jsme rádi, že je nás vidět i z hlediska té odborné veřejnosti.
Napadlo vás někdy, že byste se usadil v nějakém větším městě?
V jednom období jsem
pendloval mezi Brnem, Prahou a Ostravou. V Brně jsem měl vysokou školu,
v Praze roční praxi a v Ostravě jsem měl byt. Takže jsem
v jednom roce žil ve třech největších městech České republiky a samozřejmě
jsem přemýšlel o tom, zda bych chtěl být součástí nějakého velkoměsta. Asi
těžko bych to v tom Brně či Praze, rozjel tak jako tady, sám. A asi jsem
za to i rád, že to takhle vyšlo. V něčem je to určitě složitější,
v něčem je to zase jednodušší. Jednodušší je to asi v tom, že jsem
tady doma a znám to prostředí. Složitější je to z hlediska dojíždění,
musíme jezdit jak za zákazníky, tak za stavbami, subdodávajícími profesemi... Statika máme na Čeladné atd. Někdy je to dost rozlítané.
Kde nacházíte inspiraci?
Jde o to, že každé zadání i místo je vždy originální. Ať už se jedná o rodinný dům, rekonstrukci či nějakou dostavbu, architekt by měl nejprve nasát to okolí. Můj učitel praxe, slavný architekt Karel Prager, vždycky říkával, že místo určuje děj. To znamená, že když za mnou přijde klient, tak první co uděláme je, že se na to dané místo jedeme podívat a uděláme si průzkum v okolí. Máme pak lepší představu z čeho vycházet, z jakých materiálů. A v hlavě mám samozřejmě pořád nějaký zásobník nápadů. A jak to už dělám přes těch dvacet let, tak vidím, že ty cesty jsou různé, ale vždy se snažíme o to, abychom ten materiál na tom objektu měli v přírodní podstatě. To znamená, že když děláme například dřevostavbu, tak se s tím dřevem snažíme pracovat jednoduše, moderně. A pak je samozřejmě důležité i to zadání od investora, jestli jsou dány přísné mantinely, rozpočet a materiál. Jsou klienti, kteří přicházejí a řeknou nám: ,,Líbí se nám stavby z betonu, nechceme dřevostavbu." Pak už vím, že nemá ani smysl přemýšlet o dřevostavbě. Důležité však je, aby byl spokojený, jak klient, tak i architekt, který by se za svůj výsledek neměl stydět. A říkáme - Musí nás to bavit! Což znamená, že bychom neměli za každou cenu jít do něčeho, aby to skřípalo, ale v tom případě je lepší od toho odejít a přenechat to někomu jinému. Výhodou práce architekta je, že nemusíme přijmout zakázku, která se nám nějak nepozdává nebo máme pocit, že nemá dobrý směr.
Někteří lidé zastávají názor, že moderní architektura patří do měst a obce by měly zůstat v tradičnějším duchu. Velmi by mě zajímal váš názor jako odborníka...
Já jim ten názor neberu, ale pokud chceme z obcí dělat skanzeny, ve stylu rožnovského, tak to bych těmto lidem pak doporučil, aby začali jezdit v povozech, jako v té době, aby přestali používat své mobilní telefony, aby nenosili moderní oblečení a nechovali se soudobě, to znamená nekoukali se na televizi, nejezdili autem a odpojili se od wifi. Představte si, že má někdo dva miliony korun... Jeden si koupí za ty dva miliony nové auto, druhý si vystaví jednoduchý skleněný dvoupokojový dům v přírodě. I když se jedná o stejnou hodnotu peněz, na ten dům bude většina lidí vyjadřovat svůj názor. Přijde mi, že v západní Evropě mají k architektuře větší úctu než je tomu u nás.
V čem například přistupují k architektuře v jiných zemích jinak?
Když jsem poprvé
navštívil jednu německou obec se studenty architektury v roce 1994, tak
jsem byl nadšený z toho, jak to tam bylo všechno čisté a uklizené. Večer
jsme se pak ptali pana starosty, jak je to možné a těšil jsem se, že za 30 let
to tak bude vypadat i u nás, ale není tomu tak. Ten pan starosta mi tehdy řekl,
že tam mají zavedený přísný řád, ale všichni se na dodržování pravidel shodli.
Tak například, tráva před domem musí být posečená do 12 cm a pokud to tak někdo
nebude mít, tak se zavolá firma a tomu danému člověku pak přijde faktura. I
pokuty zabraňovaly tomu, aby někdo na zem jen tak odhodil třeba nedopalek. Je
to o tom komunitním životě v té obci, o tom jestli to tady chceme mít
všichni krásné a čisté...
Jako architekt se asi nemůžete zavděčit všem... Jaké to pro vás je, když věnujete svojí práci mnoho času, úsilí, a pak za ni sklízíte jak chválu, tak kritiku?
Kritika je kladná i záporná a stejně tomu je i u chvály, ze všeho se člověk může něco přiučit. Vždy můžete najít kladný i záporný názor... Mně se ten dům nelíbí, protože je hodně betonový. Mně se ten dům nelíbí, protože je hodně dřevěný. Mně se ten dům nelíbí, protože je hodně skleněný a naráží tam ptáci. Mně se ten dům nelíbí, protože tam je hodně omítky a ta se bude špinit. Záleží prostě i na vkusu každého člověka. Máme za sebou cca 350-400 projektů a z toho polovina je zrealizovaná, za což jsme moc rádi.
Co vám na vaší realizaci dělá největší radost?
Když jsou klienti spokojení a zároveň i hrdí na to, že mohou využívat realizaci našeho ateliéru, je to dnes o práci sedmi lidí. Všechny ty projekty, ať už malé či velké, jsou našimi dětmi a musíme o ně pečovat. Není to jen o tom, že dáme studii do šuplíku, ale je třeba jezdit na ty autorské dozory, kontrolovat ty stavby a to i po té samotné realizaci. Jezdívám i tam, kde jsme třeba před pěti lety něco dokončili, jestli náhodou není něco potřeba a tak. S klienty komunikujeme i dál a nejvíce mě těší, když se za námi vrací.
A co je naopak na práci architekta nejtěžší?
V rámci našeho
regionu máme za sebou různé typy realizací a můžu říci, že za nejtěžší asi
považuji současnou komunikaci na stavbě. V dnešní době zažíváme těžké období,
opravdu těžké, díky cenám materiálu a taky z důvodu toho, že materiál
dochází a navíc není dostatek šikovných řemeslníků. A tak se stává, že veřejné
zakázky, které byly naceněné třeba před rokem nebo dvěma, jsou dnes pro stavební
firmy problémem, nemají na to, aby to zvládly za původní cenu a pokud si navíc
ty stavební firmy najímají subdodavatele, kteří jim dávají současné ceny, tak
se to komplikuje ještě více. Je mi líto, že pak někdy musíme i více zvyšovat
hlas a je potřeba, abychom více hlídali, aby ta architektura dopadla podle toho
našeho návrhu. Některé ty stavební firmy si to chtějí totiž zjednodušit, na
úkor designu. Ale my si ten autorský dohled držíme, právnicky jsme vždy na
straně klienta, architekti by nikdy neměli být na straně stavební firmy. Musíme
být součástí týmu zadavatele, investora a technického dozoru, ne jinak.
